Články

Věda (z) agility aneb učitelé a teoretici

Agility se nedá naučit podle návodu nebo nějaké knihy. Stejně jako se sotva naučíte podle knížky lyžovat, bruslit nebo řídit auto. Potřebujete trenéra, učitele, vzor, který vás krok za krokem povede, dokud se nedostanete na nějakou úroveň a začnete se sami orientovat. Jako pokročilí s překvapením zjistíte, že každý běhá agility jinak.

Cíl je jeden
Cílem našeho sportu je rychlé a bezchybné agility. K cíli ale vede řada cest. Na každý prvek (např. nácvik zón, slalomu, vedení psa…) existuje řada metodik, jednoduchých i komplikovaných. Agiliťáky by bylo možné rozdělit biologicky na různé druhy, rody a čeledě podle toho, jakou metodiku ideologicky vyznávají a čeho jsou zarytí odpůrci. A je to pestrá sbírka. Měli bychom tedy zónové sbíhače, clikaře, slepo-otočníky… a jejich projevy jsou nezaměnitelné a snadno identifikovatelné.

Jediným místem přezkoumání a porovnání úspěšnosti jsou závody. To dobré je pak hodné následování. Tím se agility posunuje dál, nové prvky se časem považují za samozřejmé a už se neřeší, kdo je vymyslel. Řada úspěšných závodníků je ochotna svůj styl vysvětlit a předávat dále. Je skvělé, že je možné se účastnit různých společných tréninků a seminářů. Je dobré mít prima učitele.

Použití nástrojů
Každý agiliťák využívá při výcviku nějaké „nástroje“. Určitá metodika je pouhým nástrojem např.k zajištění korektních zón, ke spolehlivému skákání, k naučení náběhů do slalomu apod. A může mít nějakou účinnost a procentuální spolehlivost (určité metodiky vyžadují opakování, popřípadě se časem mohou výsledky „kazit“) a dále je tam faktor času a úsilí (jak dlouho trvá, než si vy i pes techniku osvojíte a jak je to náročné). Znalost nástroje se často zaměňuje s hlavním cílem – a tím je zvládnutí parkuru. Můžete naučit psa drbat se na zóně za uchem, ale neznamená to spolehlivou zónu na závodech. Můžete být králové tréninkových sekvencí, ale co je to platné, pokud to nedáte hned napoprvé na parkuru. Agility je umění podat výkon tady a teď, v zátěži závodního prostředí a na první pokus.

Hvězdy parkurů a kyberprostoru
Kromě toho reálného světa, kde je okamžitě vidět, co funguje a co ne, je tu i umělý „sportovní“ prostor internetu. Vše je snadné, na vše je jasné řešení. Pokud člověk pozoruje diskuse na internetu, předurčeni k radám se cítí i začátečníci po několika lekcích. Zkušení závodníci většinou mlčí. Mají větší přesah než omílání obecných rad a vědí, že jednoduchá univerzální řešení bez znalosti psa a psovoda a jejich společné práce nejsou. Je velký rozdíl mezi hvězdami agilitního kyberprostoru a hvězdami reálného agility. Tak velký jako mezi Dr.Cvachem a dobrými ortopedy.

Teoretizování
Dr.Cvach (z původního seriálu Nemocnice na kraji města) byl prototyp teoretizování, měl sečtenou zahraniční literaturu, znal jména zahraničních klasiků, uměl pohovořit, věděl, podle jaké metody by bylo správné postupovat, ale neuměl své řemeslo. Tedy omračoval, ale praxe pokulhávala. Každý máme trochu Cvacha v sobě, souvisí to s potřebou být respektován a obdivován. Češi navíc rozumí všemu a jsou přeborníci v kritice. A jsou rady, o které nikdo nestojí. Je snadnější o agility mluvit, analyzovat ho, kritizovat výkony než ho dobře běhat. Je snadnější hovořit o tom, co se MĚLO udělat, než to dělat. Je snadnější dělat z lidí blbce, než jim pomáhat. A je snadnější jen poslouchat - tohle MUSÍŠ a tohle NESMÍŠ, než nad věcmi přemýšlet. Věda se dá dělat ze všeho.

Jak se v tom vyznat
Nedávno jsem zjistil, že způsob, jak jsem si to intuitivně přebral já, má jméno. Říká se tomu logické principy Occamova a Popperova břitva. Occamova břitva je pohled zpopularizovaný také v seriálu Dr.House: pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. No a princip Popperova břitvy: nemá smysl se zabývat teoriemi, které nelze vyvrátit. Teorie, která nemůže být vyvrácena, nemůže být potvrzena a je bezcenná. K pravdě se lze pouze přibližovat. Nevěříte-li, mrkněte do wikipedie.

Tedy přeneseno do agility: Jsou mi bližší jednoduché postupy srozumitelné pro psa i pro mne. Přednost má efektivita, nemohu si dovolit marnit čas na detailech či mezifázích, které nepřinesou v konečné fázi významný posun. No a je nesmyslné být arogantní k jiným přístupům a jiným metodikám. Nemusí vás mrzet, že necvičíte metodiku, která je momentálně populární. Populární neznamená nejlepší pro vás a vašeho psa. Nikdo nemá patent na jedinou pravdu, a pokud se tak tváří, kde bere jistotu? Trenér pokročilých týmů by měl především pomáhat a inspirovat. Na dobré učitele mám štěstí a posunuji to dál. Slovy Roberta Fulghuma: "Dobře se dívej. Předčasně nesuď. Buď užitečný".

 

Metody moderního agility, ať jsou jakékoli, mají jedno společné. Pes si musí věřit, že dělá věci dobře. Dělá se vše proto, aby byl pes v pohodě, běžel rád, sebevědomě, naplno a měl od psovoda na trati plný servis, tedy správnou navigaci a podporu. Psovi se totiž měří čas a počítají chyby. Psovod je ten, kdo je za přípravu zodpovědný a kdo si výsledek přisvojuje. A není to tak, jak si myslí laici, když sledují agility, že pes na trati buď „poslouchá“ nebo „neposlouchá“ a odmítnutí je vlastně „odmítnutí poslušnosti“. Je to o tom, zda v týmu v danou chvíli je či není souhra. A není to o tom, že se pes bojí udělat chybu, ale o tom, že ví, co má dělat a má motivaci to udělat dobře. Agility není poslušnost, ale svoboda pohybu a radost z ní. A je velké štěstí, když jste v každé sekundě na trati na jedné vlně. Mnozí ho znají a ostatním ho přeju!

Autor fotografií: Ivan Růžička