Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2008/07


Dříve, než se s mladým psem pustíme do prvních kombinací nacvičených překážek, povíme si podrobněji o tom, jak a co všechno můžeme čtyřnohému partnerovi sdělit našim tělem. Psi mají velmi dobré pozorovací schopnosti, protože orientace podle polohy těla je přirozený způsob komunikace mezi zvířaty. Předchůdce našeho psa byl zvyklý lovit ve smečce a spolupráce mezi jejími jednotlivými členy byla základním předpokladem úspěšného lovu. Reakce psa na pohyb je velmi rychlá a pokud dokážeme se svým tělem dobře pracovat, bude náš pejsek působit na trati jistě a běh bude plynulý. Psi se řídí především podle toho, kam mu tělem ukazujeme, že se poběží. Další v pořadí jsou posunky a ukazování rukama a teprve pak přichází na řadu slovní povely. Systematickým výcvikem lze samozřejmě docílit většího respektu ke slovní povelové technice. Snadnější práci ale vždy bude mít ten pes, který většinu informací získá jediným krátkým pohledem na svého psovoda.

Jestliže pes jedním pohledem podle polohy našeho těla zjistí, kam trať dále povede, znamená to pro nás, že musíme mít svůj pohyb stále pod kontrolou. V prvé řadě se pes orientuje podle toho, kam se dívá náš trup, respektive kyčle a hrudník, které bychom měli mít při vedení psa v jedné linii – neměli bychom se tedy v pase příliš točit. Pokud vytáčíme ramena do stran, naše tělo nepůsobí jednoznačně. Navíc ztrácíme oční kontakt se psem a ten v takové chvíli jen odhaduje, kam že to má vlastně běžet. Zpravidla pak mine překážku, na kterou ho tímto chybným způsobem vedeme. Psa bychom měli mít stále na očích a mít přehled o jeho pohybu. Jakmile se stane, že se naše cesta parkurem začne rozcházet, můžeme pro zlepšení vzájemné komunikace ještě mnohé udělat. V opačném případě však zpravidla následuje překonání nesprávné překážky a diskvalifikace.

Pokud je náš pes na trati pomalejší, snažíme se ho přimět k rychlejšímu běhu intenzivními a kratšími kroky, tzn. zvýšit frekvenci našeho pohybu a povzbudit ho emočně zabarveným hlasem. Neměli bychom mu příliš utíkat, pejsek pak často poleví ve svém výkonu a svůj běh ještě více zpomalí. Ideální pro vedení psa parkurem je, dokážeme-li mu před každou překážkou sdělit, kam se po jejím překonání poběží. Pes, který překonává překážku ve směru pokračování dalšího běhu získává jistotu ve vedení svého psovoda a běží podstatně rychleji. Při prohlídce je dobré si všímat, jak dráhu tratě bude vnímat náš pes, jak vypadá situace z pozice psa, tedy ze středu překážky.
Rychlost našeho běhu je také signálem, zda se poběží rovně či se chystá změna směru. Čeká-li nás prudká otočka, použijeme kromě slovního povelu také pokyn tělem. V přiměřené vzdálenosti před překážkou, po které následuje změna směru, náhle zbrzdíme náš běh. To je pro psa srozumitelný signál, že se bude točit a jeho následný oblouk nebude příliš velký. Při používání tohoto povelu bude zapotřebí správné načasování a znalost citlivosti našeho partnera. Někteří psi reagují zbrkle na sebemenší zachvění svého psovoda a jiným zase musíme intenzitu našich povelů zvýšit, aby je respektovali. Obecně lze říci, že psi reagují podstatně rychleji a spolehlivěji na rychlý pohyb než na pomalé nevýrazné provedení. Potřebujeme-li např. po kladině navést psa do správné díry tunelu, spíše než pomalý vláčný pohyb bude psovi srozumitelnější rychlé cuknutí našeho těla do strany směrem ke správné straně tunelu. Měníme-li směr běhu a vidíme, že se pes na nás nesoustředí, oslovíme jej jménem a zároveň vteřinovým zbrzděním pohybu našeho těla znova získáme jeho pozornost. Toto musíme provést včas, tak abychom měli před další překážkou manipulační prostor. Necháme-li psa běžet dále kupředu a sami v běhu pokračujeme také, v drtivé většině případů nepomohou ani slovní povely a pes překoná nesprávnou překážku či vběhne do nesprávné díry v tunelu.

   

Dnešní technické tratě nezbytně vyžadují dovednost vedení psa na dlouhou i krátkou vzdálenost, tedy na dlouhou i krátkou ruku. Natáhneme-li paži do strany, opticky prodloužíme své tělo a pro našeho psa je to signál, aby běžel ve větší vzdálenosti od nás. Naopak ruce svěšené podle těla sdělují požadavek na práci psa v naší těsné blízkosti. Obojí můžeme doplnit slovním povelem, např. povelem Vpřed a Sem. Málokterý pes je přirozeně schopen bez systematického tréninku zvládat obojí, většinou mají psi v oblibě buď těsný běh vedle svého psovoda a nebo naopak běh ve větší vzdálenosti. Psi, kteří rádi běhají svému páníčkovi těsně po boku, mívají problém s vysílačkami a křížením jejich dráhy psovodem. Tento způsob vedení -  vyslání psa na překážku a následné přeběhnutí na druhou stranu, je však mnohdy jediná možnost zvládnutí určitých míst na trati. Psi, kteří se naopak neradi přibližují ke svému psovodovi, mívají zase velké problémy při složitějších kombinacích, do kterých se prostě nevejdou.  Způsob tréninku těchto dvou odlišných typů si probereme v některé z dalších lekcí.
Pokud je zapotřebí na parkuru změnit směr, máme k dispozici několik možností, jak to udělat. Můžeme provést křížení za psem, otočku na čelo nebo slepou otočku. Je velmi užitečné, máme-li se svým psem nacvičeny všechny tyto způsoby změny směru.

  

Křížení za psem je snadné především tehdy, máme-li rychlého psa, který se rád pohybuje před svým psovodem. Po vyslání psa na překážku, překřížíme jeho dráhu, tedy přeběhneme mu za zády, čímž ho upozorníme na změnu směru. Přidat můžeme slovní povel např. Left, Right.

 
 

Otočku na čelo provádíme tak, že po vyslání psa na překážku např. naší levou rukou, pokračujeme dále v pohybu a zároveň se točíme o 90 stupňů  čelem k psovi (stále jej vidíme). Při provádění otočky psa postupně přebereme pravou rukou do nového žádaného směru. Výhodou je stálý oční kontakt se svým psem a možnost rychlé reakce v případě vzájemného nedorozumění.

 
 

Slepou otočku lze provést ve chvíli, kdy se psovod nachází před svým psem. Pes přebíhá (kříží dráhu svého psovoda) za jeho zády. Na malý okamžik, kdy se psovod tělem otáčí a přebírá psa za svými zády z jedné ruky na druhou, svého psa nevidí. To je velká nevýhoda tohoto způsobu změny směru. Proto je vhodné slepou otočku buďto doplnit slovním povelem, aby pes přesně věděl, co psovod zamýšlí, (např. lze použít povel Za) a nebo tento způsob změny směru provádět pouze tehdy, je-li kolem dost prostoru bez překážek.

 
 

Na závěr této kapitoly si ještě znova krátce připomeneme nejčastější chyby v řeči našeho těla při vedení psa parkurem. Velmi často to v začátcích naší agilitní dráhy bývá používání nesprávné ruky. Pokud ukazujeme rukou vzdálenější od překážky, vytáčíme trup a ramena a výsledkem bývá zmatený pes, který si s naším podivným výrazem většinou moc neví rady. Další chybou, které se mnohdy nevyhne ani zkušený psovod, je otočení se ke psu zády, ztráta očního kontaktu a následná dezorientace psa. Občas přijde povel tělem o změně směru příliš pozdě, vzdálenost od překážky mimo kurz trati je již malá a pes ji setrvačností překoná. K omylům na parkuru dochází také použitím dlouhé či krátké ruky v nesprávnou chvíli. Snad nejčastější příčinou nedorozumění je špatné nasměrování trupu psovoda. Ačkoli má člověk v úmyslu vyslat psa určitým směrem, svým tělem se dívá na jiné, často dle názoru psovoda obtížné, místo na trati. Pes tak logicky směřuje k tomu, čemu je ze strany jeho psovoda věnováno tolik pozornosti.

Každý, kdo pronikl hlouběji do tajů agility ví, že téměr vždy za nedorozumění na trati nese odpovědnost psovod. Bývají to většinou naše chyby, které vedou psa do diskvalifikací. Při správném vedení chybují naši partneři opravdu jen zřídka. Ze svých chyb bychom se měli poučit, nemá však smysl se jimi příliš dlouho trápit. Stejně jako bychom měli odpustit případnou občasnou indispozici našim pejskům, stejně tak buďme shovívaví i k sobě. Vždyť nikdo není neomylný a my přece běháme agility především pro zábavu a pro radost z pohybu.