| „Agility mně přináší uvolnění, radost z pohybu, adrenalin při závodech, akci, setkání se stejně „postiženými“ lidmi a v neposlední řadě také zážitky při pohledu na psy, kterak – dle svých proporcí – pádí od startu k cíli. Hlásím se k výroku, že pes je roztomilý, když se probudí, ale nejkrásnější je v pohybu“.
Radovan Liška, Psí sporty 6/2008 |
| Poslední neznámé z parkurové sady – áčko a houpačka. |
 |
| Autor článku: Irena Kochová | |||
|
Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2008/09
Jestli jste si po přečtení titulku řekli - Hurá, to už z agility budeme umět opravdu všechno! - tak to se prosím mýlíte. Velké kouzlo agility je právě v tom, že výcvik není nikdy u konce, že stále je co zlepšovat a to jak u našeho psího kolegy, tak i na nás samotných. Nuda a pocit, že se už nemáte co učit, vám rozhodně nehrozí. Jakmile se náš mladý pes naučí překonávat áčko a houpačku, je seznámen se všemi překážkami, se kterými se na parkurech potká. Tím ale výcvik zdaleka nekončí, než dokážeme společně se svým čtyřnohým kolegou hladce překonávat úskalí jednotlivých tratí, uběhne ještě spousta času. Áčko a houpačku je vhodné začít cvičit až v době, kdy štěně již dobře a samostatně zvládá zónu na kladině. Obě kladou poměrně velké nároky na pohybový aparát psa, takže i z tohoto důvodu není dobré začít s jejich nácvikem příliš brzy. Jestliže má náš pejsek kvalitní zónu na kladině, nebývá s přechodem na áčko větší problém. Z počátku nácviku je možné áčko roztáhnout tak, aby sklon překážky byl mírnější. Povel i způsob provedení zóny volíme stejný jako na kladině.  Pro nácvik houpačky existuje několik metodik. Nejvíce se mi osvědčilo pejska s houpačkou seznámit navedením na překážku s asistencí psovoda, eventuelně i pomocníka. Štěně povzbuzujeme a přidržujeme za obojek. Zastavíme ho pomocným povelem např. Stůj v místě, kde se houpačka se psem začne překlápět. Zmírníme dopad prkna tak, aby náraz byl co nejmenší a psa dovedeme na zónu. Následuje pochvala a velká odměna. Postupně zvyšujeme odolnost psa na náraz houpačky a také vypouštíme povel Stůj v místě překlápění. Mnozí psovodi, ve snaze ušetřit nějakou tu setinku času, učí své psy dobíhat až na úplný konec prkna a tam čekat na překlopení houpačky. Pro velmi malé a lehké pejsky, např. čivavy to je téměř jediná možnost, jak zajistit sklopení prkna, psy větších hmotností ale čeká nepříjemný tvrdý náraz z velké výšky. Při nácviku houpačky se vyplatí příliš nepospíchat, psovi vytvořit takové podmínky, aby neztratil důvěru a nezískal špatnou zkušenost dříve, než se s touto překážkou skutečně dobře vyrovná a sžije. Jakmile je pes na houpačku navyklý, místo a dobu, po kterou si na překlopení prkna počká, ponechávám na jeho uvážení. Při výcviku tímto způsobem jsem dosud nemusela řešit žádné velké problémy s touto překážkou, ani zbytečné otálení či velké časové ztráty. Pokud požadujeme na houpačce zastavovanou zónu, měl by mít pes všechny nohy na zóně, nikoli přední nohy na zemi tak, jak je tomu při zastavované zóně u větších psů např. na kladině. Mnohé houpačky totiž dávají při dopadu silný zpětný náraz, který je citlivějším jedincům velmi nepříjemný. Následkem by pak mohlo být předčasné opouštění překážky či dokonce neochota k jejímu překonávání.
Tento článek vzniká v období letních výcvikových táborů, a proto se zmíním o problémech, se kterými se často na těchto akcích setkávám. Nejčastěji je to nesprávné překonávání zónových překážek. Je to důsledek neřešených sbíhaných zón, které pejsek, dokud byl malý, dělal tak nějak sám a nyní je skáče. Často také jsou příčinou špatně trénované zastavované zóny. Problém, pokud je řešen, je odstraňován většinou s asistencí pomocníka, který se spolu s psovodem snaží běžícího psa chytit a usměrnit do žádoucí polohy na zóně. Takovýto způsob výcviku je pro psa stresující a o správně vypadající zóně mu nepodá žádnou informaci. Pokud se už stane, že je zapotřebí psa na zónu upozornit a v tomto místě zastavit, je vhodnější nasadit psu postroj a dlouhé vodítko. Psovod navede psa na áčko, asistent drží dlouhé vodítko, s jehož pomocí psa na zónu upozorní a zastaví ho tam. Psovod nijak nemění svou obvyklou polohu těla. Lepší způsob nápravy situace je ale pozitivní motivace k provedení zóny pomocí odměny. Jestliže má váš pes problém se zónami, musíte jej řešit. Nemá smysl vyčkávat, že se to samo nějak zlepší. Vraťte se na začátek výcviku, eventuelně změňte způsob provedení zóny, ale rozhodně neztrácejte čas a nenechávejte svého psa na zónových překážkách chybovat. S Lancelotem nacvičuji zastavovanou zónu, s jejím provedením však nejsem příliš spokojená. Pes sice na konci kladiny vždy zaujme požadovanou polohu – přední nohy na zemi a zadní na prkně, nicméně konec kladiny překonává příliš pomalu. Lancelot své vrozené sklony pro pasení a plíživý pohyb uplatnil naprosto nevhodně na konci zónové překážky. Časová ztráta při takovémto provedení by byla příliš velká. Musím se tedy vrátit ve výcviku zpět a zlepšit motivaci k rychlému zaujmutí správné polohy na zóně. Poslouží mi opět domácí prkno, které umístím jen mírně šikmo. Do přiměřené vzdálenosti za jeho konec položím na zem malou podložku s pamlskem. Štěně nechám přeběhnout prkno a po zastavení v požadované poloze s energicky vysloveným povelem Pojď, rychle vypouštím psa k pamlsku. Lancelot se těší na povel Pojď a následný pamlsek, jeho setrvání na zóně je krátké a celé provedení zóny se úspěšně zrychluje. Důsledně však vyžaduji precizní provedení polohy, jakmile pes zklouzne a zastaví až na zemi, nedovolím mu si pamlsek vzít a cvik opakujeme. Zpočátku ještě používám pro upozornění na blížící se zónu povel Zo, postupně jej ale přestanu používat a zůstane pouze uvolňovací povel Pojď. Výsledkem je poměrně rychlé a zcela samostatné zaujmutí správné polohy na zóně s nízkou hlavou, bez ohledu na to, kde se v té chvíli právě nacházím.
    S Lancelotem dále procvičujeme již známé prvky a pomalu zvedám výšku skokových překážek. Pokračujeme také v běhání krátkých sekvencí, hodně času věnuji nácviku zahnutého tunelu. Trefit správnou díru není pro nezkušenou dvojici právě jednoduché a tento prvek se na parkurech vyskytuje opravdu velmi často. Je zapotřebí sladit svůj pohyb s rychlostí psa a navyknout ho, že pokud vydáme povel Tunel má běžet rovně do tunelu, použijeme-li pomocný povel Ke mně, Sem nebo jméno psa a posléze Tunel, znamená to, že má běžet k díře, která je blíž k psovodovi – obr. č.1 a 2.
  Aby to bylo štěněti jasné, musíme použít správné povely tělem, které se „dívá“ do žádoucí díry a svou úlohu zde má také krátká či dlouhá ruka – obr. č. 3 A,B,C a 4. A, B, C.       Střídáme obě ruce a za správně provedené sekvence pejska vydatně chválíme a odměňujeme. Pro zpestření tréninku můžeme sekvenci obměnit procvičením povelů Cik a Cap, tedy stahovaček kolem bočnic – obr. 5.  Psi většinou tunely milují, je tedy dobré vydat povel ke stažení kolem bočnice tak, aby se štěně vzápětí odměnilo vběhnutím do tunelu. Nedokonale provedený cvik opakujeme a odměníme teprve správně a korektně provedené stažení s krátkým obloukem. Další sekvencí, kterou s Lancelotem procvičuji, je sestava skoček a tunelu pro nácvik vedení psa na dlouhou a krátkou ruku a zlepšení jeho pozornosti – obr. 6.  Lancelot je pes s dlouhým cvalovým skokem, který se rád pohybuje ve velkých vzdálenostech ode mne, toto cvičení ho však nutí pracovat v mé těsnější blízkosti. Jakmile sleduje můj pohyb a povely, odměním ho posláním do tunelu – povel Tunel a dlouhá ruka. Tato sestava skokových překážek a tunelů skýtá velké množství různých obměn, je výborná také k procvičení otoček na čelo, stranových povelů a stahovaček kolem bočnic – obr. 7.  Zvládání takovýchto sekvencí je pro mladého psa fyzicky i psychicky velmi náročné, výcvik proto nesmí trvat příliš dlouho. Je zbytečné nechat psa opakovat správně provedenou sekvenci několikrát, raději kombinace obměňujeme a trénink zakončíme jednoduchou rychlou rovinkou s velkou motivací a odměnou na konci.
|