| Jaké vlastnosti by měl mít dobrý agiliťácký pes? Nejdůležitější "vlastností" je dobrý psovod, trpělivý, důsledný a laskavý. Takový dokáže i z průměrného psa dostat maximum a předčit tak více talentované čtyřnožce. Dobrý agiliťácký pes musí být hlavně zdravý, musí mít rád pohyb a člověka, neměl by se bát nových věcí a měl by mít rozvinutou schopnost učit se a spolupracovat. Bára Sajdoková, stříbrná v jumpingu na MS2009, Psí sporty 1/2010 |
| Agility – zábava nebo vrcholový sport? Vyberte si! |
 |
| Autor článku: Irena Kochová | |||
|
Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2008/11
Agility je sport, kterému se můžeme věnovat třeba jen tak pro radost naši a našeho pejska, bez jakýchkoli větších sportovních ambicí. Mnoho nováčků však ale dříve nebo později propadne závodní euforii a snaží se o co nejlepší výkony i v soutěžních kláních. Často se pak stává, zvláště pokud je první pejsek nepříliš sportovně založen, že přibude do rodiny nový psí kamarád s většími předpoklady pro agilitní kariéru. V posledních letech se tento sport stal velmi populární, prudce vzrostla náročnost tratí, množství a výkonnost závodníků i nároky kladené na jejich zdatnost. Ať už jsou naše úmysly s agilitní budoucností jakékoli, bez dokonalé vzájemné souhry dvojice psovod-pes se neobejdeme ani v rekreačním pojetí. Zvyšovat dovednosti našeho pejska je navíc zábavné pro oba zúčastněné a každý nově zvládnutý prvek bude pro nás na trati výhodou. Mnozí začátečníci netuší, co všechno lze psa v agility naučit, proto si probereme další dovednosti, které můžeme se svým pejskem cvičit. Tunel je oblíbená překážka, kterou většinou agilitní výcvik začíná. Přesto a možná právě proto bývá tunel velmi častou příčinou nedorozumění, odmítnutí či diskvalifikací. Co by tedy měl pes ohledně tunelu umět, abychom tyto jevy co nejvíce omezili? Tak především je dobré, aby náš partner věděl, že povel Tunel (nebo jakýkoli jiný, který si zvolíte) znamená tunel. K tomu si postavíme napřed jednoduchou, později i složitější rozlišovačku s jinou překážkou či překážkami. Slovním povelem psa posíláme do tunelu a chválíme za správné vyřešení hádanky. Kombinace měníme a postupně zvyšujeme nároky na reakci psa – viz. obr. 1.
 Hodně času také věnujeme procvičování náběhů do tunelu, svého pejska do něj posíláme ze všech stran, spolu s nejrůznějšími variantami naší pozice – obr. 2. Pro ztížení nácviku použijeme více tunelů a trénujeme zvládnutí správné díry.  Teoreticky bezproblémový rovný tunel mnohdy působí na parkurech rychlým psům velké potíže. Rovný tunel je proto užitečné naučit svého psa (zvláště, je-li temperamentnější povahy) běhat tak, aby v případě potřeby po jeho překonání zatočil na žádanou stranu. Pokud totiž pes netuší, že se bude za tunelem zatáčet, vyběhne z něj velmi rychle. V lepším případě tak ztratí čas a vyrobí za tunelem velký oblouk, v tom horším překoná nějakou z překážek, na kterou cestou narazí a získá diskavalifikaci. Je tedy vhodné naučit povel Zpět, který zazní buď jakmile pes vbíhá do tunelu a nebo z něj vybíhá (podle temperamentu psa – ty méně aktivní typy voláme až když vybíhají z tunelu, v opačném případě by totiž mohli tunel odmítnout). Pejsek se pak stáčí na stranu, kde stojí psovod. Odměňujeme rychlou a ochotnou reakci, čímž povel upevňujeme.
Pokud máme rychlého a agility nadšeného psa, můžeme tuto dovednost ještě dále rozvinout. Stranové povely s Lancelotem procvičuji po celou dobu agilitního výcviku, takže na Os nebo Toč se otočí buď ve směru, anebo proti směru hodinových ručiček. Nechávám ho běhat rovný tunel a těmito stranovými povely mu určuji, na kterou stranu má při výběhu zahnout. Stojím neutrálně uprostřed, abych svou pozicí neovlivňovala jeho rozhodnutí, kam se poběží. Velmi důležité je správné načasování, povel musí zaznít ve chvíli, kdy pes vbíhá do tunelu. Pokud by povel slyšel, až když vybíhá ven, musel by revidovat svůj původní záměr, kam si tipnul, že chci aby šel. Cvik kombinuji s překážkami za tunelem a požaduji také provedení povelu Vpřed s následným překonáním skočky stojící v přímém směru za tunelem. Cvičení musí být krátké, stačí pár vydařených pokusů. Pro psa je velmi obtížné udržet povel v hlavě po celou dobu běhu tunelem, je-li opakováním cviku unaven, nevbíhá do tunelu příliš horlivě a čeká na zopakování povelu.
    Soustavně pracujeme na zlepšování zón, na kladině i áčku požaduji samostatné provedení, bez ohledu na to, kde se právě nacházím. Lancelot má zastavované zóny, které procvičujeme a upevňujeme ve stále náročnějších situacích – v kombinacích s tunely apod. Jakmile Lensík pochopil, co od něj na zóně očekávám, vypustila jsem pomocný povel Zo a zůstal pouze uvolňovací povel Pojď. V praxi to tedy vypadá tak, že Lancelot běží na konec zónové překážky, kde zůstává na okamžik stát a v poloze přední nohy na zemi a zadní na kladině (tzv. Two-on, Two-off) čeká na můj povel. Zkouším mu překřížit dráhu, zůstávám pozadu, stranou, či naopak běžím dál kupředu. Lancelot reaguje poměrně spolehlivě a tak přestávám používat i pomocný terčík s pamlskem, který už většinou v jeho agilitním zápalu zůstává nedotknutý. Pokud se stane, že důsledkem přílišné rychlosti nezastaví v požadované pozici, ale až za zónovou překážkou na zemi, nepovažuji provedení za uspokojivé a celou zónovku opakujeme. Pes musí vědět, že správná zóna je pouze tehdy, má-li zadní nohy na zónové překážce. Jinak by mohl časem získat zkušenost, že nezáleží příliš na místě, kde zastaví a zóna by pak mohla být skočená se zastavením na zemi za překážkou.
Houpačku jsme původně trénovali se zpomalením pohybu psa na povel Zo, ale Lancelot časem přestal tento povel respektovat a zvláště v rovinkách měl potíže vyčkat, až se houpačka překlopí. Proto jsem se rozhodla i na této překážce vyžadovat od něj Two-on, Two-off. Mnohé houpačky mají zpětný, pro psy velmi nepříjemný náraz, Lancelot jej naštěstí se svým agilitním nadšením zvládá bez problémů. Stejně jako na ostatních zónovkách i zde požaduji samostatné provedení, které je pro něj poměrně obtížné a bude potřeba na jeho precizním provedení pracovat dlouhodobě.
Zónové překážky často spoluúčinkují při nejrůznějších rozlišovačkách, hojně se vyskytují v kombinacích s tunely, či mezi sebou navzájem. Důležitá je zde jak znalost slovního povelu, tak také naše precizní práce tělem.
Pro psa je každý parkur hlavolam. Zatímco my máme možnost se s kurzem seznámit při prohlídce, pes vůbec netuší, kudy trať povede. Je zcela odkázán na naše vedení a povelovou techniku. Snažme se tedy, abychom byli pro psa jasně čitelní, aby povely přicházely včas a pohyby našeho těla mu co nejvíce usnadňovaly rozhodování, která překážka bude následovat. Pokud se něco nedaří podle našich představ, přemýšlejme v prvé řadě o sobě, jak lépe a srozumitelněji sdělit našemu čtyřnohému partnerovi, co od něj požadujeme. Zkoušejme různé možnosti vedení a zkoumejme, který způsob vyhovuje právě našemu pejskovi. Každý pes je jiný a také každý psovod je originál a neexistuje tedy pouze jedno jediné optimální řešení pro všechny. Závěrem mám pro vás ještě jedno doporučení – běhejte naplno, nešetřete se. Utíkejte, co vám nohy stačí a povzbuzujte svého pejska, aby dělal totéž. Uvidíte, že vám to oběma přinese spoustu radosti a zábavy.
|