Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2009/01


Zaměříme-li se na skladbu a počet jednotlivých prvků používaných v agilitních tratích, vítězně vyjdou vždy skokové překážky. V jumpingu je procento skoček oproti jiným překážkám ještě o něco vyšší a běžet jump (trať bez zónovek) a nebo agility (se zónovkami) je díky tomu poněkud odlišná záležitost. Přesto mnozí psovodi tráví většinu času nácvikem slalomu, správného provedení zón a dalších dovedností a skokovému výcviku nevěnují přílišnou pozornost.

Zdá se, že problémy se skákáním mají především psi závodící v kategorii Large. To mi jistě potvrdí každý pomocník, určený na závodech ke zvedání shozených latěk. Zatímco v kategorii Small a Medium musí zasahovat jen zřídka, Largisté ho většinou pořádně zaměstnají. Částečně je to zřejmě tím, že poměr výšky psa k výšce skoku je u kategorií S a M o něco příznivější, než tomu může být u L. Pouhých 43 cm vysoký pejsek je totiž řazen do této kategorie a musí zvládnout výšku latěk 60 cm +/- 5 cm. Do kategorie Small spadají psi do velikosti 34,9 cm včetně – skáčí 30 cm  +/- 5 cm, kategorii Medium tvoří psi velcí od 35 do 42,9 cm včetně, ti překonávají překážky o výšce 40 cm +/- 5 cm. Chronické shazovače ale najdeme napříč všemi kategoriemi a nejspíš i všemi rasami psů. Nicméně určité plemenné dispozice přece jen je možné vysledovat, výbornými skokany jsou často například pudlíci či teriéři, zatímco mnohá border collie má velké potíže proplout tratí bez konfrontace s nějakou tou laťkou na skokové překážce. Pokud váš pes patří do skupiny excelentních skokanů, kteří shodí opravdu jen výjimečně, pak vám gratuluji. Máte velké štěstí a mnohem méně práce při výcviku. Jestliže ale patříte k těm týmům, které sice dosahují skvělých časů, nicméně jejich výsledek je velmi často zatížen trestnými body v důsledku shozených tyček, měli byste na zlepšení této situace se svým pejskem systematicky pracovat.


Foto: Ivan Růžička

Stejně jako jsou psi učenliví a tvrdohlaví, rozvážní a zbrklí, výbušní a klidní, stejně tak jsou mezi nimi i větší či menší talenti pro skákání. Podíváme-li se na vlohy ke skoku z pohledu anatomie, pak dobrý skokan by měl být lehčí tělesné konstrukce, s delšími končetinami, přiměřeně dlouhým hřbetem (tedy ne příliš krátkým – např. knírač, ani příliš dlouhým – jezevčík), dostatečně dlouhým krkem a dobře zaúhlenými hlezny. K tomu by měl mít dobrý styl skoku (tzv. luk s  packami pěkně srovnanými), měl by být pozorný, dostatečně citlivý při doteku s laťkou a měl by umět i ve velké rychlosti správně odhadnout místo odskoku. Tolik teorie, samozřejmě existují výjimky.

Ať už je váš pes jakýkoli, řádný skokový výcvik mu bude na parkuru zcela jistě užitečný. Skokový trénink provádím už do mladistvého věku psa na nízkých překážkách. Od prvního seznámení s překážkou trénuji rozdílné druhy skoků – skok rovně do dálky, skok ze zezadu překážky směrem k psovodovi (Out) a skok stranový– stažení kolem bočnice (Cik, Cap). Shozené laťky opravuji stejně, jako koriguji chyby na jiných překážkách. Existuje názor, že necháme-li skákat temperamentní štěně přes nízké překážky, naučí se plochý skok a bude v budoucnosti shazovat. Tato teorie se mi nepotvrdila ani u mých tří border collií, ani u psů, které jsem během let trénovala. Základ skokového výcviku je podrobně rozebrán v pátém čísle letošního ročníku, dnes si probereme další možnosti rozvíjení skokových dovedností.



Na obr. č. 1 jsou různé varianty kombinace skokových překážek, které bychom měli se psem procvičovat po celý jeho život. Změnou vzdáleností skoček od sebe vytváříme nové podmínky a zvyšujeme či snižujeme nároky na jejich zvládnutí. Rovněž tak přidáním dalších překážek měníme náročnost jednotlivých kombinací a procvičujeme dovednosti psa. Zcela jinak se chová psík, který kombinaci skáče z odložení, než ten, který k ní přiběhl v plné rychlosti, například z rovného tunelu. Dbáme na precizní provedení s pokud možno co nejmenšími oblouky a zkoušíme různé způsoby vedení.

S Lancelotem skáčeme v tréninku laťky o 5 cm výše, než je obvyklá výška překážek na závodech (60 cm). Je to horní povolená hranice, vyšší překážky se na soutěžích nevyskytují. V určitém období jsme trénovali na poměrně mohutných, stabilních bočnicích s výrazně zbarvenými tyčkami o předepsaném průměru 3 cm. Lensík si rychle zvykl, že když se lehce opře o bočnici překážky či zavadí o tyčku, pevné překážky a kvalitní držáky latěk to zvládnou bez následků. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme změnili prostředí a tím i druh překážek. Okamžitě jsme se tedy vrátili k našim starším, lehčím bočnicím, s tenčími a snadno shoditelnými laťkami.

Velmi dobrou a užitečnou pomůckou pro zlepšování skokových vlastností jsou skokové řady – příklad takového seskupení je na obr. č. 2. Kombinacím a nápadům se meze nekladou, obtížnost stupňujeme přidáním tunelů  před a nebo za šířkové skokyasamozřejmě úpravami vzdáleností. Ve skokové řadě se pes učí pracovat se svým tělem a odhadovat správnou vzdálenost odskoku. Jednodušší řady jsou vhodné pro nácvik skákání ve velkých rychlostech, jako motivaci a odměnu použijeme figuranta s peškem nebo miskou s pamlsky. 

Na parkurech se občas setkáme s trojskokem, což je kombinace tří jednoduchých skokových překážek ve vzdálenosti 2 metry pro kategorii Small, 3 metry pro Medium a 4 m pro Large. Lancelot je poměrně velký pes s dlouhým cvalovým skokem a má potíže se do 4 metrů mezi překážkami vejít. Tato kombinace je pro něj velmi nepříjemná, na cvalový skok mezi jednotlivými skoky je málo místa a na tzv. In-Out, tedy bez meziskoku, je vzdálenost zase příliš velká, nutí ho k dlouhým plochým skokům, které mají za následek shození latěk. Trojskok tedy musíme trénovat a zatím se nám jej daří zvládnout bez chyby pouze tehdy, když Lancelota povelem Zo na kombinaci upozorním.


Foto: Ivan Růžička

Kromě trojskoku se poměrně často na tratích vyskytuje dvojitá skoková překážka, které se lidově říká dvojskok. V jezdectví se používá výstižnější pojmenování dvojbradlí nebo oxer. Tato překážka se překonává jedním skokem, sestává z kombinace dvou bočnic, vzdálených od sebe 30 cm v S, 40 cm v M a 55 cm v L. Tyčky jsou sestaveny vzestupně, s výškovým rozdílem 15 - 25 cm. Nácviku překonání dvojskoku bychom také měli věnovat dostatek pozornosti a umisťovat ho do nejrůznějších situací. Pes musí dvojskok zvládnout bez potíží jako první i poslední překážku, když spěchá do cíle a je již unaven, poradit by si měl i s mírně šikmým náběhem a nebo třeba se situací, kdy je dvojskok umístěn za látkovým tunelem.  


Foto: Ivan Růžička

Našeho pejska postupně zvykáme rovněž na rušné prostředí při skákání. Vypomoci mohou naši kluboví kolegové, kteří poslouží jako rušivý element např. v cílových rovinkách, kde mohou i gestikulovat a pohybovat se a tím cvičit soustředění psa na jeho úkol. Vytvoříme-li v  tréniku dostatečně zátěžové prostředí, na závodech nás už máloco překvapí. Pomůže to nám i našemu psovi k většímu klidu a sebevědomí.


Foto: Ivan Růžička

Probrali jsme základní sadu skokových cvičení. Budete-li pozorovat své psy, jak se chovají v různých distancích mezi překážkami, jistě dokážete vymyslet nové možnosti šité na míru právě vašemu pejskovi. Někteří psi mají potíže odhadnout správné místo odrazu a odráží se z příliš velké dálky nebo naopak z velmi těsné blízkosti od překážky, jiní shazují laťky z důvodu plochého dlouhého skoku či svěšených pacek a někdy prostě jen velmi pospíchají a skokům nevěnují dostatek pozornosti. Psi shazují i z únavy, kdy do zdárného dotažení skoku nedají dostatek energie. Cíleným skokovým výcvikem se dá mnohé zlepšit, musíte však počítat s tím, že špatní skokani vždy budou inklinovat k chybám na skokových překážkách. Stačí psovodovo zaváhání, nepřehledná situace či rychlejší tempo a skok se nepovede. Ideální agilitní pes se ovšem hledá těžce, stejně jako ideální psovod, všichni máme své menší a větší nedostatky a tak na ně pohlížejme spíše jako na výzvu. O to zábavnější bude naše tréninková práce a nepochybně také větší radost z každého povedeného výkonu.