Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2009/01

Dnešní titulek jsem si vypůjčila z nedávné agilitní diskuze o návrhu na zvýšení postupových rychlostí ve zkouškách. Přelom roku je období, kdy máme ve zvyku bilancovat a přemýšlet nad tím, co nám uplynulý rok přinesl, více času než obvykle věnujeme také svým přáním a pohledům do budoucnosti. Dnešní kapitola ze světa agility bude proto trochu jiná, než ty předešlé. Dovolím si lehce zafilozofovat na téma, jak agility vidím já, jaké si myslím, že jsou a podělím se s vámi o několik agilitních zážitků z poslední doby.

Abych uvedla i nováčky v tomto sportu do podstaty problému probíraného v agilitním fóru, nejprve osvětlím zákonitosti kolem postupových rychlostí. Poté, co rozhodčí postaví závodní trať, změří ji a podle naměřené délky a vlastního úsudku stanoví tzv. standardní čas. To je čas, ve kterém tým musí trať zvládnout, překročení standardního času znamená zatížení výsledku trestnými body za čas. Za každou započatou sekundu nad stanovený standardní čas je závodník penalizován jedním trestným bodem. Dále pak rozhodčí stanoví tzv. maximální čas, který bývá většinou 1,5 násobek času standardního. Překročení maximálního času znamená diskvalifikaci týmu. Vydělíme-li délku tratě standardním časem, zjistíme postupovou rychlost v metrech za sekundu. Diskuze se točila kolem této veličiny, byla reakcí na otevřenou žádost zaslanou rozhodčím Klubu agility o navýšení postupových rychlostí ve zkouškách.

 
Foto: Ivan Růžička

Drtivá většina hbitějších týmů tento dopis podpořila, zatímco mnozí majitelé pomalejších pejsků byli odlišného názoru. Jakožto spolubydlící tří border collií mám sklon vidět otázku zvýšení postupových rychlostí ve zkouškách poněkud černobíle. Nemusíte se mnou souhlasit, ale osobně se domnívám, že přestup do trojkové kategorie by měl být dobrovolný, nikoli povinný, jako je tomu v současnosti a postupové rychlosti v této zkoušce by neměly klesat pod hranici čtyř metrů za sekundu. Nejnáročnější kategorie by měla být určena jen těm nejlepším týmům. A být nejlepší v agility znamená být i velmi rychlý. V ostatních zkouškách jsou přiměřeně nižší postupovky na místě.

V diskuzi vyplula na povrch otázka, zda má agility smysl a je ještě zábavné, i když vlastníte pejska, který z nejrůznějších důvodů není schopen takovýchto postupových rychlostí dosáhnout. Přiznám se, že jsem měla období, kdy mé myšlení také sklouzávalo k dojmu, že agility je dynamický sport a že by tedy měli všichni běhat opravdu rychle. Ale pak jsem si vzpomněla na své začátky, na důvod, proč jsem se začala agility zabývat a co jsem si od tohoto, tehdy pro mne nového koníčka, slibovala. Mým jediným požadavkem bylo vyplnit volné chvíle nějakou aktivitou se svým psem a teprve časem se z počátečního záměru vyvinul mega kůň, se všemi radostmi i strastmi, které takový zápal pro věc přináší.

Dnes jsem přesvědčena, že hlavní kouzlo agility je právě v tom, že je to skutečně sport pro každého milovníka psů. Bez ohledu na to, kolik mu je let, jaké má tělesné dispozice, schopnosti, zda je rozený sprinter, anebo zda je či není ochotný trénovat své nohy k co nejrychlejšímu běhu. Mě osobně se líbí rychlé agility a snažím se vést svého psa po co nejdokonalejší dráze, ale to neznamená, že je to jediný správný a možný způsob, jak na tento sport nahlížet. Spousta lidí si svůj závodní běh užije, i když se na trati spolu se svým partnerem dopustí nějaké té chybičky a třeba ani neběží tak rychle, jak by páníček a pejsek byli schopni běžet. Agility se tito lidé věnují pro zábavu a potěšení a dávají mu přesně tolik, kolik mu dát chtějí. Namísto sledování televizních seriálů stráví se svým čtyřnohým přítelem pohodový den na závodech. Se skutečností, že na medailové pozice dosáhnou jen velmi zřídka a jen díky chybám ostatních týmů, jsou smířeni a své pejsky chválí, ať už je na výsledkové listině cokoli.

  
Foto: Ivan Růžička

Diskuze se týkala také motivace a touhy vítězit. Vyhrávat chceme každý, je to příjemná záležitost a máme ji všichni zcela nesporně v genech. A v živočišné říši rozhodně nejsme sami, kdo chce být nejlepší. Jestli vlastníte více než jednoho pejska, posaďte je vedle sebe, poodejděte a zavolejte k sobě. Uvidíte, že psi také chtějí být nejlepší, velmi se snaží, aby k vám doběhli o něco dříve než jejich kolegové. V tom jsme si opravdu velmi podobní. Jenže vyhrát může jen jeden a nemyslím, že byste toho pomalejšího, kvůli tomu, že doběhl jako druhý, měli méně rádi. V poslední době sleduji obrovský nárůst mladých nadějných týmů. Objevují se mimořádně rychlí psi a talentovaní psovodi a to napříč všemi kategoriemi. Mnozí jedničkoví závodníci podávají úctu budící výkony. Zvítězit není snadné. Nechci říci, že dříve stačilo doběhnout jakkoli a měli jste pohár v kapse, ale konkurence v poslední době narostla opravdu mírou nebývalou a na většině závodů už vůbec nestačí být jen rychlý a čistý. Musíte být sakra rychlí a každé sebemenší zaváhání vás může odsunout daleko za medailové pozice. Je jisté, že situace se bude v tomto směru ještě „zhoršovat“, takže každého, kdo se věnuje agility pouze pro tu oslnivou chvilku vítězství, čekají perné časy.

Majitelé méně sportovních pejsků pochopitelně nesouhlasí se zvyšování postupových rychlostí, ale to je zcela marná snaha pozastavit vývoj agility. S bouřlivým rozmachem tohoto sportu přišlo i zvyšování úrovně jednotlivých týmů a jiná cesta než vzhůru v podstatě ani není možná. Na startovních listinách jsou stále častěji k vidění šeltie, parsoni a borderky, protože závodníci, kteří to s agility myslí opravdu vážně, nemají v tomto směru příliš na výběr. Samozřejmě existují výjimky, nedávno jsem viděla naprosto fantastický výkon maďarského ohaře, jenže to jsou opravdu jen řídké jevy a šance, že zrovna vám se podaří takového výjimečného jedince v daném plemeni objevit, je příliš malá.

Bohužel popularizace určitých plemen sebou nese i jistá rizika. Popíšu vám příhodu, které jsem byla svědkem. Tým závodící v jedničkové kategorii působil na trati velmi zmateným dojmem. Šikovný a běhavý pejsek sportovního plemene se snažil ze všech sil utíkat tam, kam mu jeho psovod ukáže, jenže páníček dával povely pozdě, namísto aby běžel, se na trati spíše potácel a opravdu nebylo snadné rozluštit, která z překážek bude následovat. Běhat s rychlým psem není vůbec snadné, zvláště pro nováčka. Psovod musí být velmi pohotový a perfektně se orientovat na trati. Byl to skoro zázrak, že dvojice nakonec přece jen doběhla do cíle bez chyb, ačkoli díky zmatenému vedení v pomalém čase. Popravdě větší zásluhu na zdárném konci měl v tomto závodě pes. Namísto velké pochvaly se mu však od jeho páníčka dostalo jen odmítavého kroucení hlavou a rozzlobeného výrazu ve tváři. Snad byl ten člověk naštvaný sám na sebe a jen pozapomněl včas ocenit skvělou práci svého čtyřnohého parťáka. Těžko říct. Občas nám věci dojdou s delší časovou prodlevou. Ale je přece jen lepší se svému psovi omluvit pozdě, než později anebo nikdy.

 
Foto: Ivan Růžička

A jaké tedy ty agility vlastně jsou? Domnívám se, že agility jsou právě takové, jaké je chceme mít. Může to být zábava, i když náš pes nepatří k nejrychlejším. Můžeme si závody užít, přestože se nám nepodařilo ani jednou zvítězit. Můžeme odjet domů spokojeni, ačkoli jsme my a nebo náš super rychlý pes udělali chybu, a tak vyhráli zase ti pomalejší. Protože nikdo na světě nás přece nemůže přinutit, abychom se ze svých výkonů neradovali. Abychom necítili uspokojení nad naší dobře odvedenou prací, nad tím, že jsme běželi lépe než minule a dokázali tak porazit sami sebe. Co na tom, že se v daném závodě vyskytlo několik týmů, které zaběhly trať lépe a v rychlejším čase. Ono všechno je pomíjivé i radost z vítězství, a kromě toho vždycky se nakonec najde někdo, kdo porazí i vítěze. A někdy třeba jen tím, že mu přálo štěstí víc než ostatním. Je jen na nás, jak budeme své agility vnímat, jak prožívat, jak užívat, čím nás obdarují a co nám přinesou. Přeji vám i vašim pejskům, aby toho dobrého bylo v novém roce co nejvíce.