Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2009/03

Psi, stejně jako lidé, jsou rádi úspěšní, obdiv a odměny je velmi těší a pomáhají upevňovat vzájemné vztahy mezi psem a jeho pánem. Je opravdu krásným zážitkem vést parkurem psa, který běží, co mu packy stačí a v očích mu planou dvě dychtivá světýlka. Někteří psi se se zápalem pro agility narodí, někteří agility propadnou až po určitém čase, všichni ale ocení za svou snahu a výkon adekvátní odměnu. V příručkách o výcviku psů, včetně těch agilitních, najdeme poučku, že za každý správně vykonaný cvik, bychom měli psa odměnit. Ale jaký druh odměny je vhodný a jak odměnu správně použít?


Foto: Ivan Růžička

Většina psů ráda jí a jsou stále při chuti. Pro takové typy je nejobvyklejší oblíbenou odměnou malý kousek něčeho chutného, nejlépe intenzivně vonícího, za co by pes dal rád i svou duši. Mělo by to být něco, co mu chutná opravdu mimořádně a co nikdy jindy, než za zvláště zdařilý cvik nedostane. Co se pamlsků týká, měli bychom mít připraveno několik druhů, běžné podáváme za snadnější úspěchy a ty mimořádné si ponecháváme pro výjimečně příležitosti, když náš pes zvládne ty pro něj nejméně oblíbené prvky. Tímto způsobem odměňování lze učinit z původně obávané překážky tu nejvyhledávanější. Při výcviku jsem se setkala s nejrůznějšími druhy pamlsků – např. šunkou, párky, sýrem, tvarůžkami, banánem, pečeným kuřetem, makrelou, slaninou, nedávno jsem se dozvěděla o syrových krvavých kroupách. Ty jsou prý psy ceněny velmi vysoko. Pro případ, že byste to chtěli vyzkoušet, doporučuji tuto lahůdku podávat v misce.

Mnozí začátečníci mají s odměňováním svého partnera pamlsky zpočátku problémy. Zkraje agilitního výcviku se nezřídka stávají takové věci, jako že jsou pochutiny ztráceny v různých fázích běhu, či předávány psovi v naprosto nevhodný okamžik, například když vybíhá z tunelu přímo u jeho ústí. Pes tak nemá z tunelu de facto kam vyběhnout a pro ty jedince, kteří se necítí dobře v uzavřených prostorách, to může být docela frustrující zkušenost. Předávání pamlsků je dobré mít promyšlené a vyžaduje trochu cviku a zkušeností.

Dalším, mezi agilitními psy častým druhem odměny, jsou balónky a přetahovadla všecho druhu (balónek na šňůrce, pešek, uzel, kůže). Psi se většinou rádi o hračky přetahují, zvláště, jsou-li k tomu od mládí hrou vedeni. Chroničtí balónkáři však vyžadují zvláštní přístup. Odměnu jim nesmíme ukázat dříve, než dokončí požadovaný cvik. V opačném případě se na svůj úkol nedokážou soustředit, protože jejich pozornost je příliš rozptýlena očekáváním hračky. Moji psi mají ve velké oblibě kůži s poutkem, kterou si po krátkém přetahování ponechají do dalšího běhu. Hrdě si svou kořist nesou a ocasem vysoko zdviženým dávají všem najevo, jak jsou na sebe pyšní. Kůži si lze stočit do dlaně nebo zasunout za pásek kalhot či ji ponechat v cíli, kde si ji po doběhu pes sám vyzvedne. Pro psa je kůže nebo jiné přetahovadlo kořist, proto pokud si se svým psem hrajeme, neměli bychom mu ji strkat násilně do tlamy, mnohem zajímavější je pro něj možnost si odměnu ulovit. Hračkou pohybujeme v přiměřené rychlosti tak, aby ji pes musel chytit a pevně sevřít. Po chvíli zápasu mu kořist ponecháme a jestliže nemá tendenci ji ničit, vyzvedneme si ji před příštím během. Přetahovadlo můžeme učinit ještě atraktivnějším, uvážeme-li ho na krátkou tyčku s provázkem. Tyčku držíme v ruce a trhavými pohyby vláčíme kořist po zemi, a tak psovi vytváříme iluzi skutečného lovu. Tomuto způsobu hry, pokud je prováděna správným způsobem, propadne velké procento psů a mnohé pohodlnější a pro pohyb méně zapálené typy dokáže probudit k životu.


Foto: Ivan Růžička

Velmi důležitým a nepostradatelným prvkem v systému odměňování je projev radosti psovoda nad dobrým výkonem psa. My Češi máme pověst lidí, kteří nedávají emoce příliš najevo. Naši psi naopak své emoce nijak netlumí, radují se celým tělem a jejich momentální štěstí je díky tomu nepřehlédnutelné a nakažlivé. Všichni psi bez výjimky opravdu milují, když jejich páníček na chvíli odloží svou obvyklou vážnou tvář a po každém úspěšně provedeném cviku se na čas změní v kašpara, který obdivně jásá a mává rukama. Vyzkoušejte tento jednoduchý recept, jak potěšit a motivovat svého psa a uvidíte, že mi dáte za pravdu. Nováčci se obvykle zdráhají odhodit zábrany a projevit takto svou radost a uznání, ale lepšící se výkony psů a celková atmosféra agilitního tréninku dokáže postupně změnit přístup i sebevíce ostýchavého člověka.


Foto: Ivan Růžička

Snad nejdůležitější ze všech druhů motivací je dobrý vztah psa ke svému páníčkovi. Pokud se našemu psímu příteli dostatečně věnujeme, trávíme s ním hodně času hrou a procházkami, bude se náš partner vedle nás cítit dobře a bude se snažit vyhovět našim přáním. Jak jsem uvedla v úvodu, psi jsou rádi úspěšní. Je tedy na nás, abychom ve výcviku agility postupovali od jednoduchého ke složitému, tak aby velké procento pokusů o zaběhnutí sekvence či trati končilo úspěšně. Pes musí mít dojem, že agility je velmi snadné. Obtížnost zvyšujeme opravdu pomalu a postupně, řada selhání za sebou by mohla citlivějšího psa znejistit. Takový pes se pak většinou z opatrnosti drží vedle svého psovoda, nehne se od něj na krok a překoná jen tu překážku, která je v těsné blízkosti jeho pána. Někteří lidé sice dokážou běžet opravdu rychle, nicméně psi jsou bezpochyby schopni běžet podstatně rychleji, takže pokud se pes přizpůsobuje tempu svého psovoda, vždy to znamená časovou ztrátu.

Velmi účinné je při výcviku střídání odměn. Kupříkladu, když se nějaká skoková sekvence nedaří a Lancelot například shodí laťku několikrát za sebou, vezmu místo kůže pamlsky a odměním napřed jen jednotlivý vydařený skok. Prokrmováním se Lancelot začne na práci více soustředit a rychleji se dostaneme k úspěšnému cíli. Pamlsky na trati používám kdykoli, když potřebuji zvýšit jeho motivaci, tehdy, když výcvik neprobíhá hladce a pes ztrácí sebedůvěru a rychlost. Nesmím dopustit, aby se trénink stal řadou za sebou jdoucích negací, raději snížím nároky tak, abych psa mohla výrazně odměnit a znovu nastolit pohodu a radost ze společné zábavy.

Odměňování v praxi si můžete vyzkoušet třeba na tréninkovém parkuru Anny Eifert, který nabízí spoustu možností k mimořádným odměnám za dobrý výkon. Anna Eifert je maďarská reprezentantka, která se svou border collií Nevian získala v roce 2006 na Mistrovství světa stříbrnou medaili v kategorii Large. Tréninku s Annou jsem se zúčastnila v roce 2007 a z této akce je i její trať. Toto jsou slova Anny Eifert, které tematicky do naší dnešní lekce skvěle zapadají: " Mám ráda agility, protože tento sport je fyzickou i duševní výzvou zároveň a to pro psa i pro člověka. Člověk se musí snažit, aby jeho pes měl především z agility radost, musí mít se svým psem skvělý vztah a nesmí používat žádné negativní metody..."