(tentokrát o „váhavých“ psech)

Pokud se bude hovořit o pozitivním přístupu a o běhání agility pro radost, budou jistě všichni agiliťáci kývat. Anebo mračit, kroutit hlavou, pokud uslyší slova trest, dril apod., protože to není dostatečně„trendy“. Nejde ale o ta slova, ale o jejich obsah.

Jaká je realita? S jarem vyběhlo na závodní trávníčky velké množství psovodů, řada z nich zahájila první závodní sezónu. K vidění jsou občas přísné tváře, kráčející psi, váhavost, křik, nespokojená gesta, žádná odměna. „Vynucené“ agility. Lokajové a inkvizitoři.

Pamatuji si své začátky a období velmi hubených postupovek kolem 3-3,5m/s. Žádná teorie, ale vlastní zkušenost a poznání. Pokud vás takové postupovky také netěší, dovolím si nabídnout pár tipů, jak takovým psům pomoci. Dostat na parkur dynamiku a uvolněnost, kterou vidíte při honičkách na louce, takové běhy si oba užijete.  Co dělá z těchto šelem uprostřed překážek „pomalé“ a „váhavé psy“? Ačkoli mají potenciál běhat úplně jinak, mnohem lépe.

Nezmění se nikdy nic, pokud se nezmění přístup.

Týmový přístup a vzájemný vztah:
Na webu Hungarian Open 2009 má rozhodčí Anne Savioja moudrý vzkaz pro závodníky: „Když trénujete nebo závodíte, nezapomeňte, že agility je týmová práce!. Cokoli se stane, vždy respektujte svého týmového partnera – psa! Bez psa nejste závodníci agility!“

Co to znamená? Na parkuru zoufale potřebujete spolupráci psa. Jste tým. Psi mají inteligenci a bystrý úsudek. Vzpomeňte si na všechny své učitelky, šéfy, příbuzné, kteří se vás snažili usměrňovat. Kde budete lépe pracovat – pod žlučovitým šéfem, který na vás křičí a dělá obličeje, neocení snahu a nic pro něj není dost dobré, anebo pod šéfem laskavým, který vás hecuje, nešetří uznáním, zařídí příjemné odměny a nic pro něj není problém?

Psi poznají vaši náladu, nenechají se zmást hereckým výkonem. Z hlediska rychlosti, koordinace pohybu, orientace jsou na tom mnohonásobně lépe než člověk. A jsou mistři v analyzování zkušeností. Pokud se zdravý pes atletické postavy plouží parkúrem a mimo parkur je plný energie, je v té zkušenosti něco špatně. Na parkuru potřebujete, aby překypoval sebevědomím a byla mezi vámi pohoda.

Překážky a motivace:
Pokud máte problém s některými překážkami, dejte si práci a pohrajte si s jejich provedením. Nejlépe, když je pes čerstvý a natěšený. Vrátíte-li se v tréninku k překonání jedné překážky nebo sekvence do 3 překážek, je to jasná a srozumitelná zpráva pro psa – „dodej si odvahu, dobře vnímej, co po tobě chci, pomůžu ti, získání odměny je snadné a rychlé“. Buďte v pohodě, vyhněte se drilu a věnujte čas tomu, aby bylo překonání překážky (např. problematické houpačky, slalomu…) zcela zábavné, samostatné a svižné.

Pokud máte pocit, že v některých úsecích psa dobře neovládáte, je to úkol pro vás. Dívejte se na způsoby, jak to řeší ostatní, přemýšlejte, jak být lépe čitelní. Snažte se pohybovat. Spousta psovodů dokazuje, že agility se dá dobře běhat bez ohledu na to, jak vás hodnotili v tělocviku, bez ohledu na věk a figuru. Šetřete na tréninku nadšení a síly psa, pokud se pohybujete srozumitelně, je mu vše jasné a nemusíte tolik opakovat.

Vedení „přemýšlivého“ psa:
Řídíte auto. Pokud budete váhavý řidič a ze zadního sedadla na vás bude tetička hulákat nejasné pokyny, varování a instrukce, přirozeně uberete plyn. Pokud budete mít před sebou kamarádovo auto, které jede stejným směrem, frčí se vám lépe i beze slov.

Přesto bezpočet psovodů „váhavých“ psů vyklusává za psem, kříží za psem, na rovném úseku, kde by se mohl rozběhnout a je mu to jasné, razantně ho okřikují „hop hop, ke mně ke mně“. Pokud poběžíte před psem, psa strhnete pohybem a je to pro něj mnohem zábavnější činnost. Pro psa je přirozené vás následovat. Pro vás je snadnější řídit, protože dráhu psa můžete lépe tvarovat a kontrolovat.

Dejte najevo, radost a uznání, pokud se něco povede. Kombinujte odměny, nestyďte se za pamlsky či misky s jídlem, cokoli je dobré, pokud na to pes dobře reaguje.

Já jsem ti to říkal:
Agility není poslušnost, řada lidí se fixuje především na „povel“. Při prohlídce považují za důležité naučit se sled „povelů“ a očekávají jeho provedení. Pokud se něco nepovede, řeší se, že se „povel“ dal brzy nebo pozdě a nikoli řeč psovodova těla. Pes se dá řídit i beze slov. Většina moderních metodik vodí psa pohybem a slova jsou podpůrný prostředek a mají velkou sílu především ve chvílích, kdy pes pracuje samostatně. Pokud svými povely způsobujete, že je pes pod tlakem a vnímá agility spíše jako povinnost, nikam se nežene.

Nehody na trati:
Pokud nezvládnete někde psa uřídit, je to chyba řízení, tedy vaší role. Chce to trpělivost, cvik, praxi a pro psa je nejlepší, když se to nedozví, když věří, že vždy řídíte dobře. Dopřejte mu tu iluzi, budujte pohodu a nevytvářejte problémy. On neví, kudy měla trať vést, jeho úkolem je běžet a správně překonávat překážky a nemá toho málo.

Čím mu rozhodně ublížíte, jsou kolapsové situace, kdy tu důvěru ztrácí. Psa řídíte především tělem, slova jsou obvykle podpůrný prostředek. Pokud tělem vedete do tunelu, voláte„hop“ a pak se rozčilujete, že místo skočky vzal tunel, že „neposlechl“, co si o tom má pes myslet. Obvykle je situace eskalována dalšími divadelními prvky, nejlépe ještě před tím než vběhne do tunelu, ječíte hystericky„nééé“ a pak promluvíte do duše „ach jo, ty nevíš, co je hop“, z parkuru na závodech po diskvalifikaci odejdete znechuceni s výrazem, co máte za neschopného psa. Žádná odměna, žádná radost, jen pocit, že „vám to pes zkazil“. Pes to vše vnímá, analyzuje a příště si rozmyslí se někam hnát a věřit tomu, co vidí. Raději si počká, vše si ověří, aby nebyl průšvih. Anebo běží na půl plynu. Ta soda mu nestojí za to.

Jeden příklad za všechny
Diskvalifikace není problém, pokud ho z ní neuděláte, je to jen důsledek nedorozumění, kdy něco nevyjde. Není to ostuda a není třeba se toho bát. Řada týmů se naopak diskvalifikuje záměrně a obětuje běh z tréninkových důvodů, jen proto, aby zastavením běhu vysvětlila psovi, že např.ta zóna nebyla ideální.

Agility není tento jediný běh, agility je proces a zítra budete stavět na zkušenosti, co jste zvládli a zažili dnes.

Pro inspiraci si dobře prohlédněte tento běh.
Je z mistrovství světa 2008. Jaakko Suoknuuti vyhrál jumping jednotlivců, tento silný příběh je z trati agility, nastupoval jako poslední, chybělo málo a byl mistrem světa. Ohromné zklamání, první jeho reakce, jakmile se vzpamatuje, však patří Zen, která je zmatená – je to v pořádku, nic se nestalo. Odchází a hlasatel vyhlašuje vítěze. Vítězství od prohry dělí jen zázračný a křehký prostor komunikace mezi psem a člověkem. Ani na chvilku ho nenapadne obviňovat Zen. Jsou tým. Můžete být stejně silní, můžete být stejně šetrní ke svému psovi, i když startujete na obyčejných závodech a nepatříte mezi šampiony.

Závěrem:
Nedostali jste odpověď na nějakou konkrétní potíž, která vás na parkuru trápí? Přesto - to vše je klíčem, jak to překonat. Nedělejte věci mechanicky. Pozorujte, přemýšlejte a berte věci s nadhledem. Možná jsou vaše hranice mnohem výše a je škoda to nepoznat.

 Další články k tématu:
Bacha, lidský faktor na parkuru