Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2009/08

Nezasvěcený divák po zhlédnutí běhu sehraného týmu většinou získá zcela mylný dojem, že agility je velmi jednoduché a prostinké. Jakmile se pes naučí překonávat jednotlivé překážky, je vlastně hotovo a psovod se psem se mohou směle postavit na trať. Chyba lávky. To, co dělá agilitní umění agilitním uměním, není jen zvládání jednotlivých stavebních prvků předepsaným způsobem, ale je to také pohyb mezi nimi a dokonalé vedení psa. Ačkoli je agility sportem, který můžeme provozovat třeba jen rekreačně a pro zábavu, přesto se bez odborného vedení obejdeme jen stěží. Dobrý a zkušený trenér je zárukou smysluplných tréninků s postupem od jednoduchých prvků a dovedností k těm náročnějším a také přiměřeného dávkování zátěže psů i psovodů. Na tréninku se pracuje s fyzickou a rovněž s psychickou kondicí jednotlivých týmů, i proto je zapotřebí, aby tréninky vedl opravdu zkušený trenér. Nepřiměřenými požadavky lze stresovat jak psa, tak i jeho psovoda a mohou se snadno vytvořit závažné překážky pro jejich další agilitní růst a vývoj.

Před tím, než se staneme členy nějakého agilitního klubu, je dobré se na trénink zajet podívat a seznámit se s cvičitelem, který agility v daném místě vyučuje. Dobrý trenér většinou mívá kolem sebe tým aktivních závodníků a často jím je také sám osobně. Jestliže jsou jeho svěřenci úspěšní v soutěžních kláních, jste zřejmě na správném místě. Zkušený trenér pro rozdílné týmy používá různé metody, má přehled o nových, moderních poznatcích v agility a dokáže je v užitečné míře používat. V případě potřeby je schopen svou metodiku s různými psy i osobně předvést. Kvalitní trenér dokáže podpořit dobrou psychickou kondici týmu a vyburcovat ho k těm nejlepším výkonům. Nikdy nestrpí hrubé chování ke psům. Své svěřence neponižuje, zbytečně nesráží a vyhýbá se ostrým a nekompromisním kritikám a závěrům. Ví, že skutečného úspěchu lze dosáhnout jen pozitivní motivací a citlivým a trpělivým přístupem, což platí pro oba členy týmu – člověka i jeho psa.



Pes stejně jako psovod mohou podávat dobré výkony pouze tehdy, pohybují-li se na trati uvolněně. Oba by měli mít dojem, že agility je zábava, hra a že na všechno, co mají před sebou, jsou připraveni. Přílišná snaha, tréma, úzkost z určitých kombinací a nedůvěra ve své a psovy schopnosti se vždy projeví na výsledku dvojice, v lepším případě jen formou pomalejšího času. Dobrý trenér proto, kromě agilitních dovedností, systematicky buduje také zdravou sebedůvěru týmu.

Nemáme-li to štěstí a v našem blízkém okolí se žádný zkušený trenér agility nevyskytuje, nezbývá, než obětovat čas a prostředky a za takovouto osobností dojíždět v intervalech, které odpovídají našim možnostem. Čím častěji, tím samozřejmě lépe, za minimum považuji cvičit pod odborným dohledem jednou měsíčně. V mezidobí se snažíme dodržovat získané rady a zásady tréninku. Užitečné je své výkony nahrávat na video, abychom mohli v případě potřeby své chyby vidět a rozebrat.

Pro náš osobní růst je velmi dobré zúčastňovat se pravidelně seminářů, školení a táborů s různými osobnostmi agility, podle možností u nás i v zahraničí. Čas od času pořádají některé kluby ale i jednotlivci podobné akce také v Čechách a tak i zde máme možnost tréninku pod vedením skutečně velmi zkušených zahraničních reprezentantů, trenérů a rozhodčích. Vždy se snažím takových akcí účastnit a vědomosti a dovednosti takto získané mi jsou velmi užitečné. Agility je mimořádně pestrobarevný sport, a ačkoli si mnohdy jednotlivé styly vedení a metody výcviku i mírně odporují, přesto je dobré znát všechny možnosti a cesty, které se nabízí. Čím širší máme přehled a představu o různých přístupech, tím snadnější je pak vybrat ten, který bude vyhovovat právě nám a našemu psovi nejlépe.



Dobrý trenér nenutí za každou cenu svůj styl všem týmům. Pokud se ale vybraného semináře rozhodneme zúčastnit, měli bychom být připraveni doporučený eventuální nový přístup či dovednost alespoň vyzkoušet. Agility se dnes věnuje obrovské množství lidí a stále přichází nové nápady a zdokonalení, která jsou vyzkoušená a fungují. Dost často jsem svědkem, že například nový druh otočky nechtějí účastníci soustředění vůbec zkusit s odůvodněním, že ji nezvládnou sami či že nebude vyhovovat jejich čtyřnohým partnerům. Po té, co svůj počáteční odpor překonají, náhle zjistí, že právě tento, poněkud podivný a nezvyklý pohyb psovoda, vyřeší jejich letitý problém se stažením psa apod.

Účastí na seminářích se seznámíme s mnoha způsoby vedení psa na parkúru, s rozličnými metodikami nácviku jednotlivých prvků a zásadami tréninku obecně. Zjistíme, že například i opravy případných chyb a omylů lze řešit několika způsoby. Někteří trenéři preferují metodu, kdy po chybě tým opustí parkúr, pes se nechá odpočinout a „přemýšlet“ a poté se běží celá sekvence od začátku. Jiní posílají své svěřence do kombinace stále znovu tak dlouho, dokud není provedena správně. Záleží na povaze, temperamentu a agilitním zápalu každého psa i na dané konkrétní situaci, který způsob nápravy se osvědčí lépe. V drtivé většině případů pes chybuje proto, že ho jeho psovod nedostatečně či mylně informoval o překážce, která bude následovat. Zkušený trenér chybu psovoda odhalí a před dalším opakováním sekvence mu poradí a nacvičí s ním srozumitelnější způsob vedení. Pes vstoupí znova do hry až ve chvíli, kdy je jeho psovod schopen lepšího výkonu a planými pokusy zbytečně neztrácí své síly a nadšení.



Z rozmanitého množství jednotlivých stylů a informací si každý nakonec utvoříme svůj vlastní způsob handlingu, šitý na míru právě nám a našemu konkrétnímu psovi. Až budeme jednou běhat s jiným psem, nejspíš budeme muset spoustu naučených věcí změnit, možná náš nový partner bude možná vyžadovat zcela jiný způsob vedení. O tom ale bude další pokračování našeho seriálu.

Dnešní tréninkový jumping si pro nás vymyslel mezinárodní rozhodčí a vynikající trenér Tonda Grygar, běželi jsme ho na semináři tří trenérů letos na jaře ve Chvalnově. Od samého startu nabízí k řešení spoustu zajímavých situací a je určen spíše pokročilejším týmům.