Závodíme – co se nám nejspíš přihodí a co zcela určitě budeme muset rozhodnout

Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2009/06

Ve chvíli, kdy naplno propadneme závodění a staneme se pravidelnými účastníky agilitních klání, celý náš život se jakoby zrychlí. Dny zběsile utíkají k víkendům a my společně s naším psím přítelem získáváme závod od závodu spoustu nových cenných zkušeností a pestrých zážitků. Poznáváme nová místa, nové přátele, různé rozhodčí, nejrůznější soutěžní týmy a jejich mnohdy značně odlišné přístupy k agility. Sledování výkonů kvalitních závodních dvojic nás nutí přemýšlet o našich vlastních dovednostech a pomáhají nám hledat cesty, jak se zlepšit.  

Foto: Ivan Růžička

Na závodech jsme také často užaslými svědky zákonitostí, které lze jen těžko vysvětlit a logicky zdůvodnit. Závody agility jsou totiž řízeny několika podivnými pravidly, která každý závodník dříve či později okusí na vlastní kůži, a nezbývá nic jiného, než se s nimi smířit. Tak například opravdu železné a takřka bezvýhradně platící je pravidlo, že čím více vám záleží na čistém běhu, tím jistější je šance, že se to nepovede. Situace se zhoršuje zcela úměrně k poměru nutnosti a potřeby čistý běh získat. Tedy pokud se snažíme zaběhnout obhajobu zkoušky a čas nám už tak říkajíc šlape na paty, jsou naše šance takřka mizivé. Zkoušku, většinou velmi obtížného kurzu, zpravidla bez potíží zaběhneme hned následující týden poté, co vypršel náš čas pro obhajobu nebo nominaci.

Foto: Ivan Růžička

Jedeme-li na větší závody, kde startovní listina nabitá zvučnými jmény budí náš respekt, neděláme si většinou velké šance na umístění. A právě v takové situaci se často podaří zabodovat naprosto lehce a snadno. A naopak, stane-li se, že na některých menších závodech právě v naší kategorii je týmů pomálu a tak vlastně stačí zaběhnout čistě a „máme to v kapse“, diskvalifikujeme se na nějaké triviální pastičce, kterou obvykle zvládáme se svým pejskem bez jakýchkoli potíží. Obdobně je tomu také s obtížností tratě. Jestliže máme po prohlídce pocit, že všechno, co si rozhodčí pro nás připravil, jsme trénovali právě v minulém týdnu a jdeme na start s poměrně lehkým srdcem, pravidelně se stane něco, co spolehlivě zajistí, že se naše jméno bude vyskytovat na výsledkové listině až úplně dole s poznámkou DIS. Naproti tomu parkúry, které obsahují pro nás velmi obtížné partie, kdy při prohlídce hledáme, kudy to probůh asi tak dál pokračuje, zkrátka kde si na mnoha místech prostě nevíme rady a nakonec rezignujeme s tím, že to nějak dopadne, tak takovéto rébusy poměrně často překonáme bez velkých krizí a zádrhelů a výsledková listina nás pak uvede do stavu blažené euforie.

K závodům neoddělitelně patří obrovské štěstí, kdy v bezchybném běhu náš pes zavadí o laťku a ta se chvíli viditelně chvěje vzrušením, ale nakonec zůstane na svém místě. Ovšem k závodům patří také prokletá smůla, kdy v jinak čistém běhu udělá náš pes chybu na poslední skočce nebo nám třeba vypadne z kapsy papírový kapesník. Anebo po doběhu zjistíme, že jsme byli diskvalifikováni pro změnu proto, že jsme zapomněli psovi sundat obojek. Zkrátka na závodech se může stát cokoli a pravděpodobnost tohoto se zvyšuje s úrovní a náročností soutěží. Největší podivnosti se pak zcela jistě dějí na mistrovských soutěžích, kdy štěstí, náhoda a nevysvětlitelné úkazy míchají pořadím jakkoli se jim zlíbí. Snad právě pro tu nevyzpytatelnost nás agilitní závodění tak baví.

Bohužel na závodech se také může stát, že váš psí kamarád například špatně odhadne odskok a spadne do překážky nebo nezvládne vybalancovat kladinu, či jinou zónovou překážku. V takové chvíli přihlížející obecenstvo soucitně povzdechne a všichni doufají, že se občas i hrozivě vyhlížející pád obejde bez následků. Tehdy si každý více než jindy uvědomí, že zdraví je to nejdůležitější, co máme. K opravdovému zranění při závodech agility ale dochází jen velmi zřídka, rozhodně to není nijak výrazně nebezpečný sport. Vždy se ale po kolizi vyplatí běh přerušit a zkontrolovat, zda je pejsek v pořádku, byť takové zastavení na parkúru znamená diskvalifikaci.         

Závodní den se zpravidla skládá z celkem tří běhů – jumpingu, zkoušky a agility. Podle výkonnosti se běhají většinou pouze zkoušky, jsou zde tři kategorie – A1, A2 a A3 a pro každou z nich kurz přiměřené obtížnosti. Ostatní tratě jsou pro všechny shodné a soutěží zde tedy mezi sebou jak úplní začátečníci, tak i zkušené a pokročilé týmy. Dle Řádu agility České republiky jsou pravidla pro účast ve zkouškách tato: v jedničkách mohou závodit pouze týmy, které ještě nemají zkoušku A1 složenou třikrát na výborně (s maximálně 5,99 trestnými body), u dvou různých rozhodčích na oficiálně uznaných závodech. Pokud tým splní výše uvedená kritéria, může ihned přestoupit do A2, nebo mu začne ode dne splnění běžet jednoroční lhůta, ve které může ještě startovat v Agility 1. Během této roční lhůty může kdykoliv podle vlastního uvážení přestoupit do A2 (bez možnosti opětovného startu v A1). Po uplynutí jednoroční lhůty musí psovod se psem povinně přejít do A2. Ve dvojkách může tým zůstat libovolně dlouhou dobu, nebo pokud splní kritéria, přestoupit do elitní trojkové kategorie. Postup z A2 do A3 je možný po pěti splněních zkoušky A2 bez trestných bodů u dvou různých rozhodčích, s umístěním do třetího místa. Po splnění uvedených požadavků psovod může požádat výcvikáře Klubu agility ČR o vydání karty A3. Karta A3 má platnost jeden rok pro jeden tým. Držitel karty A3 smí závodit pouze v této kategorii. Pro setrvání v elitní A3 je nutná každoroční obhajoba. Pokud v daném roce tým neabsolvuje zkoušky agility A3 alespoň třikrát s hodnocením výborně a bez trestných bodů, navíc s umístěním do třetího místa u dvou různých rozhodčích, nemůže být platnost karty obnovena pro další rok. V takovém případě může tým soutěžit znova jen v kategorii A2 a pro nový vstup do A3 musí opět splnit dané podmínky.

Často si začínající psovodi nejsou jisti, když se jim podaří potřebná kritéria pro přestupy získat, zda a jak dlouho mají setrvat v jedničkách a zda vůbec mají postoupit z dvojek do trojek. Obecně se dá říci, že zkušený psovod a sebejistý pes mohou po splnění kritérií postupovat ve zkouškách poměrně rychle, pro úplné začátečníky a méně zapálené psy je však vhodnější po nějaký čas setrvávat ve zkouškách nižší úrovně. Jedničkové zkoušky jsou vždy snazší a orientace na trati pro psovoda i jeho psa nebývá až tak obtížná. Pro sebedůvěru týmu je dobré, je-li alespoň občas úspěšný a v jedničkách je to rozhodně snadnější, než u skutečně mnohdy značně obtížnějších vyšších zkoušek. Jako dlouholetý trojkař mohu prohlásit, že rozdíl mezi dvojkami a trojkami již není tak velký, jako mezi jedničkami a dvojkami. Občas se rozhodčím podaří postavit skutečně velmi náročnou dvojkovou zkoušku a naopak, někdy se stane, že trojková je dokonce o něco snazší. Vyzrálost psovoda a připravenost jeho psa je podle mého názoru tím nejdůležitějším kritériem pro rozhodnutí, kdy je vhodná doba pro postup týmu do vyšší kategorie. Máte-li tedy pocit, že si se svým čtyřnohým kamarádem na trati rozumíte, že vás hned tak něco nevyvede z míry a máte splněna kritéria, pak neváhejte a postupujte dále, protože řešit zapeklitá místa na zajímavých tratích, je skutečně výjimečně skvělá zábava pro všechny zúčastněné.

Jedničková a dvojková zkouška obsahují obvyklé prvky, s nimiž se na závodech často setkáte. Zkuste si je zaběhnout po krátké prohlídce hned napoprvé, abyste získali představu o momentální formě vašeho týmu. V Tipu pro váš trénink pak najdete zkoušku kategorie A3, která je určena velmi zkušeným týmům. Přeji hodně zdaru, a pokud se něco nepodaří, zaměřte na zvládnutí tohoto problémového prvku svůj příští trénink.