PPČ 2009/01 Chtěla bych se věnovat se svým psem agility, ale nejbližší cvičák je tak daleko, že nemám možnost tam docházet. Proto jsem se rozhodla pořídit si překážky domů, můžete mi poradit, kde se dají zakoupit?

Internetové stránky výrobců agilitních překážek najdete na webových stránkách Klubu agility – www.klubagility.cz. Jistě je možné trénovat agility i v domácím prostředí, ale pokud jste úplný začátečník, vřele doporučuji na vzdálené cvičiště alespoň občas docházet. Zkušený trenér vám poradí, jak postupovat při nácviku jednotlivých prvků, jaké metody budou vhodné právě pro vás a vašeho pejska, co dělat, když se něco nedaří. Vyvarujete se tak eventuelních zbytečných chyb, způsobených neznalostí schémat a detailů agilitního výcviku. Přecvičovat špatné návyky bývá skutečně obtížná a mnohdy i dlouhodobá záležitost. Velmi pomůže také účastnit se soustředění, seminářů a táborů agility (jejich seznam najdete rovněž na stránkách klubu). Na těchto akcích také postupně získáte vědomosti a dovednosti nezbytné pro hladký průběh agilitního výcviku vašeho psa. Můžete zkusit oslovit pejskaře ve vašem okolí, třeba se najdou další zájemci o agility, kteří se k vám rádi přidají. Při trénování některých prvků se neobejdete bez pomocníka a navíc cvičit spolu s podobnými nadšenci je mnohem zábavnější pro lidi i pro psy.
PPČ 2009/02 U nás na cvičáku umí můj pejsek všechny překážky, ale na závodech se vždycky diskneme u látkového tunelu...
Nejčastější příčinou, proč se někteří psi zdráhají proběhnout látkový tunel, bývá špatná zkušenost z minulosti. Pokud se psovi citlivější povahy stane, že se s ním látka v tunelu zamotá a on nemůže ven, je celkem logické, že napříště se raději takovémuto nepříjemnému zážitku vyhne. Existuje také určitá skupina psů, kteří tmavé a úzké prostory prostě nemají rádi, dalo by se říci, že nemají dost chuti a odvahy takováto místa zkoumat. V každém případě trpělivým opakováním a mimořádnými odměnami se dá situace napravit. Pejska začněte za látkový tunel výrazně odměňovat i v prostředí domácího cvičiště. Za hladké překonání této překážky mu vymyslete výjimečně atraktivní odměnu, ať už oblíbenou hračku či nějakou senzační lahůdku. Tento druh odměny si ponechejte pouze pro tuto konkrétní situaci. Jakmile se vytvoří žádoucí spojení látkový tunel – velmi příjemná záležitost, navštivte cvičiště v okolí a vyzkoušejte místní druhy látkových tunelů, opět s lákavou odměnou a jásavou pochvalou. Pokud se pes zdráhá do neznámého tunelu vstoupit, příliš dlouho ho netrapte a požádejte pomocníka, aby látku nadzvedl. Pomalu postupně zmenšujte průlez, až pes i tento tunel sebevědomě probíhá bez váhání. Čím více zkušeností s různými prostředími a druhy překážek váš pejsek bude mít, tím větší je šance, že mu látkové tunely nebudou činit potíže ani v závodním prostředí.
PPČ 2009/03 Na soustředění, kterého jsem se zúčastnila, se mluvilo hodně o výhodách stranových povelů v agility. Můj pes závodí ve veteránech a tyto povely neumí. Chci si pořídit dalšího psa, ale nejsem si jistá, jestli ho mám toto učit. Myslím si, že mi na trati stejně budou k ničemu, protože si rychle nevzpomenu, který mám použít.
Existuje hodně způsobů a možností, jak svému psovi sdělit, kudy parkur vede a která překážka bude následovat. Neustále se zvyšující náročnost jednotlivých tratí zvládnou jen týmy, které disponují výbornou souhrou, ty, které si na pakuru opravdu dokonale rozumí. Každá dvojice si časem najde svůj osobitý styl, který vyhovuje oběma stranám. Určitě není nezbytně nutné, aby váš pes uměl a používal stranové povely. Nicméně učit psa zatáčet se na správnou stranu podle vydaného povelu je zábavné a může to být součástí vaší společné každodenní hry. Navíc každým cvikem, který svého psa naučíte, rozvíjíte jeho schopnosti, dovednosti a váš vzájemný vztah. Velmi doporučuji vaše štěně se stranovými povely seznámit, přestože nevěříte v jejich budoucí pravidelné používání na trati. Nikdy nevíte, kdy se vám bude tato pomůcka hodit. Cokoli bude váš pes umět navíc, nad limit běžného agilitního výcviku, bude velkou výhodou. A koneckonců získáte tak do budoucnosti úkol také pro sebe - naučit se na trati rychleji orientovat a začít používat i tuto, mnohdy užitečnou, navigaci parkurem.
PPČ 2009/04 Mám malého pejska, se kterým běhám agility. Všechny překážky umí a agility má rád, ale máme velký problém, na trati na mně skáče a nechce běžet dopředu beze mě.
Chování, které popisujete, se objevuje poměrně často napříč všemi velikostmi a plemeny psů. Příčin může být několik. Mezi ty nejčastější patří nedostatečný výcvik a nejistota psa. Takový pejsek nejspíš nemá ještě dobře zvládnuté vyslání přes překážku, které bude potřeba lépe natrénovat. Začínáme s jednou skočkou, krátkým rovným tunelem či jinou oblíbenou překážkou. Pejska odložíme a tak aby to viděl, umístíme odměnu do přiměřené vzdálenosti za překážku – odměnou může být miska s pamlskem nebo hračka. Vrátíme se k psovi a vydáme povel pro pohyb kupředu – např. Vpřed nebo Běž. Zpočátku vybíháme současně se psem, postupně se opožďujeme, až nakonec zůstaneme stát a pes vyráží na povel vpřed zcela sám. Odměna musí být dostatečně atraktivní, aby byl pejsek pro rychlý pohyb kupředu dostatečně motivován. Postupně můžeme přidat další překážky, pohybovat se v přiměřené vzdálenosti za psem a dále zvyšovat nároky na provedení cviku. Pes může skákat na člověka také proto, že psovod drží hračku nebo pamlsek v ruce. Odměnu proto schováme do kapsy a předáme psovi po doběhnutí parkúru. Psům, kteří mají skákání na člověka ve značné oblibě, dáváme odměnu pouze tehdy, když mají všechny čtyři nohy na zemi. Skáče-li pes na nás a vynucuje si tak pamlsek nebo naši pozornost, povelem Ne jeho činnost přerušíme. Jakmile spustí nohy na zem, odměníme toto žádoucí chování. Budeme-li důslední, pes velmi rychle pochopí, jak se má chovat, aby odměnu dostal.
PPČ 2009/05 Ráda bych si pořídila štěně bígla a cvičila s ním agility. Všichni mě ale zrazují, že bígl se nedá vycvičit tak, aby byl poslušný. Mně se tento pes moc líbí, je pro agility vhodný nebo není?
Vybíráme-li si štěně, měli bychom si nejprve řádně promyslet, co si od svého nového čtyřnohého společníka slibujeme. Vždy musíme mít na paměti jeho rodové dispozice, možnost, že zrovna náš pejsek bude ve svém plemeni naprostou výjimkou, je opravdu nepatrná. Bígl je pes milující pohyb, po této stránce je váš výběr naprosto v pořádku, na agilitních startovních listinách se vyskytuje poměrně často. Toto plemeno bylo ale po mnoho let šlechtěno ke stopování a pronásledování zvěře a tedy k poměrně samostatné práci. Na parkúru však potřebujeme maximální pozornost a zaměření na naši osobu. Proto od první chvíle, kdy si přivezete štěňátko domů, měla byste pracovat na dobrém vzájemném vztahu a dokonalém přivolání. Velmi se mi osvědčila jednoduchá metoda - své štěně první dny po příchodu k nám domů krmím pouze z ruky. Svou denní dávku granulí dostane po malých částech společně s oslovením jménem, tedy zavoláním. Reakce na jméno tak vznikne rychle a snadno, a je velmi pevná. Postupně přidávám povel Ke mně v provedení s předsednutím, které je pro štěně očekávající odměnu z ruky naprosto přirozené. Cvičení opakuji v různém prostředí, napřed doma, pak i v rušných podmínkách, na procházce apod. Důležité pro správné provádění nácviku je, aby štěně nebylo již příliš nakrmené a pak také, aby zavolání přicházelo ve chvíli, kdy je možné, aby byl povel splněn. Což znamená, že pokud se malý psík zabere do nějaké, pro něj veledůležité činnosti, povel si nekazím a upozorním na sebe spíše nějakým netradičním zvukem, popoběhnutím apod. a teprve jakmile tímto upoutám pozornost štěněte, dám povel pro přiběhnutí. Výborným pomocníkem pro vytvoření pevné vazby psa na svého páníčka jsou také společné hry. Pro budoucí agilitní kariéru jsou velmi vhodné hry na honěnou a přetahovanou. Věřím, že budete-li svému štěňátku věnovat dostatek času a trpělivosti, dokážete z něj vychovat pozorného a poslušného agilitního psa.
PPČ 2009/06 Agility trénujeme druhým rokem, chtěla bych už začít jezdit na závody, ale nevím, jestli nebude vadit, že umíme slalom jen z jedné strany…
Chápu, že mnoho agilitních nováčků je nedočkavých a velmi se těší na zahájení své sportovní kariéry, ale obávám se, že uspěchaný start může tvému pejskovi v mnohém uškodit. Dokud náš psí partner neovládá všechny překážky samostatně a ze všech směrů, není ještě vhodný čas pro oficiální závodní start. Je to podobné, jako bychom chtěli soutěžit se psem, který neumí houpačku, a doufali, že ji nějak na závodech naučíme nebo zvládneme. Rušné závodní prostředí je pro psího začátečníka velmi rozptylující a i dobře připravený pes, může mít z tohoto důvodu potíže na některých, pro něj obtížnějších prvcích. Jestliže již dopředu víme, že běžně užívanou kombinaci, překážku či dokonce zóny nemáme spolehlivě nacvičeny ani v poklidném prostředí domácího cvičiště, neměli bychom se na závody hlásit. Špatná zkušenost hned zkraje závodní kariéry může v pejskovi zanechat následky, které se budou dlouhodobě a těžce odbourávat. Doporučuji proto s účastí na závodech posečkat a teprve po dokonalém zvládnutí slalomu a všech dalších překážek zkusit štěstí na závodních tratích. Máme-li to štěstí, že trénujeme agility pod vedením zkušeného trenéra, je nejlepší ponechat rozhodnutí, kdy je náš tým připraven vyběhnout na závodní trať, na něm. Trenér, který pravidelně sleduje naši společnou práci, dokáže objektivně posoudit, zda jsme s naším pejskem ve výkonnosti již natolik daleko, abychom se mohli zúčastnit oficiálních závodů.
PPČ 2009/07 Můj pes umí všechny překážky a na cvičáku běhá docela rád a rychle, ale jakmile přijedeme na závody, běží pomalu, zastavuje se a občas odběhne i mimo parkúr… Závodíme už nějakou dobu, moje borderka je rychlá a šikovná, jenže máme pořád samé disky. Ráda bych, abychom už něco zaběhli, ale nějak se nám to nedaří, i když na tréninku zvládáme poměrně dost těžké tratě…
Oba psovodi mají v podstatě shodné potíže, v tréninku podávají jejich psi podstatně lepší výkony, než je tomu na závodech. Příčinou může být závodní nervozita, která pronásleduje a ovládá páníčky stejně jako jejich psíky a často bývá výraznou překážkou v soustředění obou členů týmů. Výsledkem je nejistý nebo pokažený běh. Konejšivá slova obvykle proti nervozitě dostatečně nezabírají na lidi ani na psy, časem se situace ale zcela určitě zlepší. Pravidelnou účastí na závodech se tým otuží, zklidní a postupně začne běhat stejně sebevědomě jako v domácím prostředí. Je-li náš pes na závodech roztěkaný, nepozorný, pomalý a neochotný, upravíme jeho přípravu před vlastním během tak, aby na start přišel maximálně rozjařený. Těsně před závodem si zahrajeme hru na honěnou, zkoušíme svého pejska předhonit, přetahujeme se s ním o oblíbenou hračku, stále vymýšlíme nějakou energickou zábavu a cviky, které našeho psa baví a vzrušují. V samotném běhu pak vedeme pejska jistě a rozhodně, běžíme agresivně, neutíkáme mu příliš, ale stále ho netrpělivě povzbuzujeme k co nejrychlejšímu a radostnému projevu. Případné chyby na trati nesmí pes vůbec rozpoznat, snižovalo by mu to sebevědomí. Rychlá borderka vyžaduje zcela jiný přístup již od samého počátku přípravy na start. Nervóznímu psovi prospějí cviky poslušnosti a z tance se psem, odložení, následné přivolání apod. S takovým psem nečekáme na startu příliš dlouho, přípravu provádíme stranou mimo parkúrové dění, ke startovní čáře se dostavíme na poslední chvíli, čímž zamezíme zbytečnému nárůstu nervozity u našeho čtyřnohého partnera. Na trati se vyvarujeme zbytečně rychlých pohybů, čím plynuleji dokážeme svého psa navigovat, tím déle udržíme jeho nervy „na uzdě“. Hlasité a emočně silně zabarvené povely jsou v tomto případě naprosto nevhodné. Pokud se stane, že pes zmatkuje a např. nedokáže z důvodu přespřílišné horlivosti zvládnout slalom, uklidníme ho, dáme mu povel sedni a teprve poté, co se pes začne na nás znova soustředit, zkusíme překážku opravit. Úspěšné bývají především ty týmy, ve kterých panuje rovnováha. Nervózní pes vyžaduje klidné a jisté vedení, málo sebevědomý pes zase výbušnou energii a rozhodnost. Je na každém z nás, abychom se dokázali našemu čtyřnohému partnerovi přizpůsobit a stali se jeho temperamentu vhodným doplňkem.
PPČ 2009/08 Můj chodský pes má hrozně pomalou kladinu, zkraje běží docela rychle, ale pak zpomalí, stejné potíže má i ve slalomu…
Někteří psi špatně snáší výškové překážky, což se nejvíce projeví právě na kladině, která je navíc pro chodského psa poměrně dost úzká. V takovém případě po nějaký čas běháme kladinu na nízkých stojanech, které používáme pro štěňata, výška takové kladiny bývá kolem půl metru. Psa povzbuzujeme a motivujeme výjimečnými odměnami. Teprve až se cítí na nízké kladině jistě a sebevědomě a překonává ji v uspokojivém tempu, přejdeme postupně opět na obvyklou výšku. Tréninky na obou výškách můžeme po nějakou dobu ještě střídat, aby se sebedůvěra psa upevnila. Další možnou příčinou také může být, že pes nemá dobře naučeny zóny, neví, co se od něj na konci překážky očekává. Jelikož má zkušenost, že na sestupné zóně s ním bývá nějakým způsobem manipulováno, je opravován a vlastně ani neví proč, raději zvolí pomalejší tempo. K nápravě dojde ihned, jakmile pes pochopí, co zóna pro něj znamená, je-li učena správně – tedy pozitivní motivací, provedení kladiny se zrychlí, protože pejsek se bude na konec překážky a následnou odměnu těšit. Zpomalení ve slalomu může působit nedobrá zdravotní kondice psa, například bolesti zad, pokud je jisté, že je pes zdráv, můžeme pracovat na zlepšení situace. Je několik možností, které lze vyzkoušet, ale především je zapotřebí, aby náš pes slalom dobře uměl, aby si byl ve slalomu jistý, což znamená slalom opravdu dobře nacvičit. Nácvik správného provedení této překážky může být u některých typů psů poměrně dlouhodobá záležitost, jakmile ale pes najde svůj styl, většinou začne sám zrychlovat, mimořádná odměna tento proces zcela jistě urychlí. Pro povzbuzení a navození radostné atmosféry můžeme také tleskat, či netrpělivě poskakovat vedle překážky, vydávat po celou dobu překonávání slalomu výrazný zvuk, (často se používá například zvučné Trrr), odměňovat i uprostřed a v různých místech slalomu a samozřejmě výjimečnou lahůdku si připravit za správné zvládnutí překážky.
PPČ 2009/09 Můj pes měl agility opravdu rád, ale na tréninku ho napadl další pes a teď se na parkúru bojí, rozhlíží se a neběží. Je to o něco lepší, když na trénink nepřijde, ale jakmile je někde poblíž, můj pes nechce běhat.
Každá nepříjemná příhoda na trati může znamenat přechodnou či trvalejší nechuť k agilitnímu výcviku. Prevence není nikdy dost a v tomto případě to platí skutečně více než dvojnásob. Všichni účastníci tréninků jsou zodpovědni za své psy a v rámci možností by měli zajistit, aby k podobným příhodám nedocházelo. Nicméně psi se zpravidla chovají jako psi a nehody se prostě občas stanou i když hlídky jsou bdělé. V každém případě je zapotřebí, aby pes, který napadá ostatní, podléhal zvláštnímu režimu. Dobu mimo své působení na trati musí trávit pod dohledem svého majitele, stranou od cvičebního prostoru. Jestliže opouští uprostřed své sekvence parkúr a vyhledává další psy za účelem rvačky, měl by mu být pro bezpečí ostatních nasazen náhubek. Pro jeho další setrvání v agilitním tréninku je nezbytné, aby absolvoval kurz pro zlepšení poslušnosti a respektu ke svému majiteli. Ve vašem pejskovi musíte opět vybudovat důvěru v bezpečí agilitního světa. Psa agresora uvažte do nejvzdálenějšího kouta cvičiště a svému psovi postavte motivační jednoduchou sestavu oblíbených překážek. Tuto kratinkou trať absolvujte směrem od psa, kterého se váš pejsek bojí. Velké, mimořádné odměny, vaše radost a obdiv za překonání každé překážky, to je cesta k nápravě situace. Jak budou přibývat tyto poměrně snadno získané požitky, bude se pomalu vracet i důvěra vašeho vystrašeného pejska. Časem se začne mezi překážkami cítit opět bezpečně. Domluvte se s majitelem psa, který vašeho psíka napadl, aby i v budoucnosti opravdu důsledně dodržoval dohled nad svým svěřencem. Je naprosto nezbytné, aby se podobně negativní zážitek vašemu pejskovi už na trati nepřihodil.
PPČ 2009/10 Můj první agilitní pes stárne a tak jsem si pořídila štěně border collie. Chtěla bych s ním cvičit stejně jako s mým starším pejskem na balónek, fenka ale o aporty nemá vůbec žádný zájem. Dá se aportování naučit?
Border collie jsou obecně považovány za skvělé aportéry. Když se mezi nimi objeví jedinec, který nemá o aportování zájem, je to veřejností považováno za výjimečnou věc. Border collie, na rozdíl od například retrívrů, však nemají aportování v popisu práce. Je to právě naopak, ovčáci aportovací snahy svých svěřenců nijak nepodporují a případné nabídky ze strany svých psů o spolupráci na této zábavě zcela ignorují. Váš dotaz bych rozdělila na dvě části – první je otázka, zda lze aportování naučit a druhá, zda takovéto naučené aportování bude postačující jako odměna za práci na parkúru. Aportování naučit bezesporu lze a to dokonce i starší jedince. Pes je šelma, a každá šelma je vybavena loveckým instinktem, jinak by zahynula hlady. Cílenou hrou je možné u každého psa loveckou vášeň probudit a zvýraznit. K tomu účelu je vhodná hračka, která bude co nejvíce připomínat lovenou kořist. Velmi se mi osvědčila kůže, malé plyšové zvířátko nebo pešek na šňůrce, která je uvázána na krátké tyči. Pomocí této sestavy můžeme velmi dobře imitovat cukavý pohyb kořisti. Opravdu laxním jedincům můžeme pomoci ještě tím, že je budeme krmit takovým způsobem, že do hračky umístíme granule. Hladový pes si tak svou denní dávku musí „ulovit“. Ve velmi krátkém čase tak zajistíme spolehlivé sledování pohybujícího se předmětu, z čehož je již velmi snadné přejít k dalším aportovacím hračkám. Nicméně pokud pes není do aportování opravdový blázen, raději bych jeho výkony na parkúru odměňovala potravou. Mnohdy je tento způsob pochvaly dokonce vhodnější i pro balónkové nadšence, protože přítomnost aportovací hračky tyto psy příliš rozptyluje a je pro ně velmi obtížné se na svou práci na překážkách dostatečně soustředit.
PPČ 2009/11 Se svou border collií jsme již zkušení závodníci. Trénujeme zastavované zóny a doma fungují bezvadně. Problémy máme na závodech, kde pes vždy první zónu skočí a teprve po přerušení běhu a následné opravě je schopen další zóny respektovat.
Vypadá to, že váš pes nabyl jistoty, že na soutěžích se závodí a že zastavované zóny zbytečně zdržují. K takovému poznání agilitního běhu chtivý pes dospěje poté, co mu jeho psovod na závodech opakovaně promine méně precizní provedení zóny, než je obvyklé v tréninku. Border collie jsou velmi inteligentní, což se bohužel projevuje i tak, že jakmile se naučí něco, co jim vyhovuje, velmi nerady se své dovednosti vzdávají. Bude zřejmě trvat delší dobu, než se váš pes svého zlozvyku zbaví, samozřejmě záleží na naturelu konkrétního jedince. V tréninku začněte používat pozitivní motivaci pro upevnění zón s vypouštěcím povelem a podložkou s pamlskem za zónou (podrobnou metodiku nácviku najdete na www.opsion.cz). Opravdu velmi důležité je, psa nenechávat na zóně déle, než je nezbytně nutné pro diagnostiku správné pozice zadních nohou (zadní nohy na zóně, přední na zemi). Tímto postupně zlepšíte náhled vašeho psa na zóny obecně. Jakmile se pes začne díky této pozitivní motivaci na zóny těšit, můžete vyrazit na závody, kde vás čeká další úsek práce. Abyste svého psa snadněji přesvědčila, že zde platí stejná pravidla jako v domácím prostředí, chovejte se i vy zde naprosto stejně. Což znamená - celou trať absolvujte se stejným klidem a nasazením, na jaké je váš pes zvyklý z domácího prostředí. Na závodech se psovodi dopouštějí té chyby, že psovi na zóně nevěří a snaží se mu pomoci tak, že se například otáčejí čelem ke psu, či zesilují povely apod. Vytváří tak zcela nestandardní situaci a dávají najevo svou nervozitu, na kterou pes většinou reaguje tak, že zónu skočí. Také vaše reakce na nepovedenou zónu na závodech a doma musí být naprosto shodná. Vytvořte si pro tuto událost nějaký postup a emotivní hladinu a té se držte. Jakoukoli nedokonalost v provedení zóny opravte stejně jako doma opakováním celé zónové překážky. Nejdůležitější je neslevit ze svých požadavků správné pozice zadních nohou, kontrolovat vyčkání psa na vypouštěcí povel a stále upevňovat zóny pozitivní motivací. V zájmu budoucnosti je bohužel nezbytně nutné obětovat tolik závodních běhů, kolik bude potřeba, aby provádění zón vašeho psa bylo stejně spolehlivé v závodě i na tréninku.
PPČ 2009/12 Mám temperamentní štěně, trénuju s ním agility a v budoucnosti bych se s ním chtěla věnovat i flyballu. Slyšela jsem ale, že se tyto dva sporty nedají kombinovat, že se flyballem pes kazí.
Obě zmíněné kynologické aktivity zaznamenaly v poslední době obrovský pokrok v náročnosti i kvalitě provedení. Máme-li ambice udržet s tímto vývojem krok, znamená to stát se specialistou ve vybraném oboru. Záleží na tom, na jaké úrovni se chcete každému z těchto sportů věnovat. Především je zapotřebí si uvědomit, že obě jmenované disciplíny jsou pro psa velmi fyzicky náročné a nedokonalé zvládnutí výcviku může ohrozit zdraví zvláště nadmíru temperamentního psa. Zvažte také prosím, jak časově prostorný je váš společný výcvikový čas, který máte pravidelně k dispozici. Pro omezení možnosti úrazu a zmírnění zátěže na pohybový aparát psa je ve flyballu nezbytně nutné, aby váš pejsek dokonale zvládl plaveckou otočku (šetrný způsob vyzvednutí míčku z boxu), v agility zase aby dokázal dobře rozlišit stranový skok od těch ostatních. Ve flyballu je zapotřebí dlouhý plochý skok, teoreticky je možné, že pokud by byl flyball vaše hlavní disciplína, může se tento druh skoku přenést i do méně trénovaného parkúrového skákání. Pokud je ale pro vás prioritní agility, pak se domnívám, že občasné flyballové vyžití by nemělo natrénovaný klasický druh skoku ohrozit, samozřejmě záleží i na vrozených vlastnostech psa. V dřívějších dobách jsem také po určitý čas se svými psy trénovala oba sporty současně. Oba dokázali dobře rozlišit, zda jsou na parkúru agility či na sestavě flyballu a neměli problém se stylem a provedením skoku. Větší obavy a pozornost si však rozhodně zaslouží míra opotřebování pohybového aparátu psa. To byl také důvod, proč se dnes věnujeme výhradně agility a vyhýbáme se aktivitám, které zatěžují organismus psů stejným způsobem.